Roman se díval na Viktora poklidně spícího v postýlce. Maminka nakonec Romana pozvala na jeden večer k nám.
Nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Roman vypadal, že nebude natolik příčetný, aby odešel zpátky domů po svých.
„Proč jsi mi to neřekla? To mě tak nenávidíš?“
Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle vyvedeného z míry.
„Já jsem to nevěděla!“
Roman si sednul na mou dětskou židličku. Byli jsme v mém bývalém pokoji. Naše postavy házely neklidné stíny na staré tapety. Odkašlal si. Pak chtěl něco říct, ale musel to zformulovat na dvakrát.
„Jak teda to…? Jak dlouho to teda víš?“ Brada se mu chvěla.
„Od října.“
Vytřeštil oči. „Od října? Tak to jsi mi snad říct dřív mohla?!“
Neodpověděla jsem. Čekala jsem a nevěděla jsem na co. Roman se tahal za límec košile.
„Ivan to ví, prosím tě?“
„No samozřejmě. On to zjistil.“
„A jak?“
„Řekli mu, že je neplodný. Tak si pak nechal s Viktorem udělat testy.“ Ušklíbnul se. „Abych si je nechal udělat taky, ne?“
Zakoulela jsem očima. „Prosím tě. Je tvůj. Vždyť vypadá, jako kdyby ti vypadnul ze zadku.“
Znovu škubnul límečkem, div ho neutrhnul. I já jsem měla v tu chvíli vztek. Po týdnech bezedného zoufalství to byla zvláštní změna. Roman se podíval znovu směrem k postýlce. Po chvíli vstal a naklonil se nad Viktora. Mračil se. Trvalo to nekonečně dlouho, než se jeho tvář trochu uvolnila. Před tváří se mi mihnul Ivan, jak se poprvé dívá Viktorovi do tváře.
Spustilo to poslední hráz, kterou jsem v sobě měla. Rozeštkala jsem se. Slzy mi tekly proudem, ani jsem si je nestihla utírat rukama. U nosu se mi dělaly bubliny a celé tělo se mi otřásalo vzlyky. Viktor něco zabroukal, ale neprobudil se. Prohledávala jsem kapsy, abych se mohla něčím utřít. Roman se rozhlédnul po pokoji a přinesl mi jednu Viktorovu čistou bavlněnou plenku.
Osušila jsem si tváře, ale plakala jsem dál. Roman si povzdychnul a objal mě. Hladil mě po vlasech a bez známky intimity mě konejšil.
„Nebreč. Máš krásný zdravý dítě. Mohlo to dopadnout hůř.“
Trochu jsem se uvolnila. „Ale co budeme teď dělat?“
Rychle oddychoval. „No to nevím.“
Ještě jedna věc mě tížila. „Jak to řekneme Nině?“
Trhnul sebou. Odtáhnul se ode mě a šel si znovu sednout. Opřel se a hlavu obrátil ke stropu.
„Měl jsem tě už tenkrát roztrhnout jako hada.“
Vysmrkala jsem se a snažila se zaostřit uslzenýma očima.
„Kdy?“
Promnul si oči. „Když jsi mi rozbila tu zelenou mašinku.“
Musela jsem se zasmát. „Jsi blbej.“
Podíval se na mě a kroutil u toho hlavou. I on už se trochu usmíval. „Jo, to teda jsem.“
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
