Březen 1988 Ivan. Můj Ivan. Vím, že mě miloval. Když jsem se v lednu vrátila z návštěvy u rodičů, viděla jsem mu to v očích. A já jsem milovala jeho.
Každý den jsem čekala, až se vrátí z práce. Vyhlížela jsem ho na balkoně, když jsem se o víkendech vracela s Viktorem z procházky. V noci jsem natahovala ruku, abych se ho alespoň letmo dotkla.
Nevadilo mi, že zase začal kouřit, neusmíval se a nenosil mi malá překvapení jako dřív. Ani to, že po několika týdnech nakonec přece jen přestal nosit prstýnek. Trápilo mě to, ale smířila bych se i s tím, že mě už neobjímá a nelíbá. Smířila bych se se vším, jen kdyby zůstal a každou noc se mnou ležel v jedné posteli. Nechtěla jsem si připustit, že to jednou musí skončit. Ale skončilo.
Po jedné březnové neděli nešel do práce. Ještě ležel v posteli, když jsem šla s Viktorem na domluvenou návštěvu k Aničce. Když jsem se odpoledne vrátila, stály v chodbě dva sbalené kufry a cestovní taška. Postavila jsem Viktora na zem a ten se dobatolil k prvnímu kufru. V botách jsem proběhla bytem. Ivan seděl u stolu v kuchyni a vypadal, že na mě čeká. Zhroutila jsem se na židli.
„Ty odcházíš?“
Nic neříkal, ale díval se na mě tak, jak se na mě už dlouho nedíval. Tak jako v prvních dnech, kdy jsme se poznali. Přesto jsem věděla, že už je to zřejmě naposled.
„Odjíždím do Nového města.“
Veškeré moje naděje odplouvaly jako mraky hnané silným větrem. „Proč tak daleko?“
„Chci zase pracovat v Elektrárně.“
Opřela jsem si lokty o stůl a tváře opřela do dlaní. „Proč? To nejhorší se nám stalo právě tam!“
Nakrčil obočí. „To nejhorší jsme si způsobili sami.“
Prohlížela jsem si jeho tvář, chtěla jsem si z ní zapamatovat úplně všechno. „Neodpustíš mi?“
Díval se na své ruce. „To nevím. Ale nedokážu s tím žít denně na očích.“
V tu chvíli mě ochromilo vědomí, že v tak zásadní okamžik nemůžu vůbec nic udělat. „Opravdu chceš odejít zrovna tam?“ S hrůzou jsem si uvědomila, že i on bude na svou bolest sám.
„Chci se vrátit tam, kde jsem skončil.“
„Tomu nerozumím. Sám jsi říkal, že teď už víš, že tam bylo od začátku hodně špatně.“
„Právě proto se tam chci vrátit. Chci pomoct zlikvidovat všechny škody a zabránit dalším.“
„Tady už máš přece taky slušnou práci.“ Chytala jsem se každé myšlenky, která mě zrovna napadla, jenom abych ho zastavila.
„Jsem jaderný inženýr. Nechci dělat věčně v teplárně.“ Rozčileně vstal a natáhnul se k oknu po krabičce s cigaretami.
Uvnitř nikdy nekouřil, ale tentokrát otevřel okno a zapálil si. Rozhodla jsem se nechat ho chvíli o samotě a sama popadnout dech. Šla jsem obstarat Viktora, a pak jsem se vrátila zpátky do kuchyně. Kouřil už několikátou cigaretu a otočil se na mě, až když jsem mu položila ruku na rameno.
„Dej mi taky jednu.“
„Zase začneš.“
Natáhla jsem se po krabičce a sama si jednu cigaretu vytáhla.
„A to bys neměla, na ty léky.“
Brala jsem už půl roku léky kvůli štítné žláze. Poprvé jsem natáhla kouř a k mému překvapení mi chutnal odporně. „Je mi to jedno. Všechno je mi už totiž úplně jedno.“
Zamyšleně mě pozoroval. Dokouřil, vzal mi z ruky i mou zpola vykouřenou cigaretu a obě odhodil do popelníku. Přiblížil se ke mně a zastrčil mi za ucho pramen vlasů. Milovala jsem tenhle jemný pohyb jeho ruky, tu něžnou starostlivost, která z toho drobného úkonu vyzařovala.
„Viktor ti nesmí být jedno. Starej se o něj tak dobře, jako doteď.“
Byl to konec. Právě dnes bude úplný konec. V očích už mě zase pálily slzy.
„Miluju tě, Ivane.“
Ucítila jsem na tváři jeho teplý dech. „Taky tě miluju.“
Pak se kolem mě protáhnul a odešel z kuchyně. V chodbě se obul, ale kufry nechal ležet na zemi.
„Ještě se vrátím.“
Nevím, kam ještě šel. Vrátil se, když jsem ukládala Viktora. Stmívalo se, vzbuzovalo to ve mně naději, že zůstane ještě jednu noc. Když jsem přišla do chodby, dával si do kapsy klíče od auta. Natáhnul se po prvním kufru. Srdce mi bušilo a nedokázala jsem ovládnout vzrůstající paniku.
„Ty chceš jet na noc?“
Přikývnul.
„Vždyť je to tisíc kilometrů!“
„V půlce cesty někde zastavím.“
„Jedl jsi něco?“ Byla jsem úplně bez sebe. Nedokázala jsem ani plakat. Chtěla jsem ho zadržet, ale věděla jsem, že je to marné. Narovnal se a uhladil si dozadu vlasy.
„Sbohem, Julie.“
Nedokázala jsem říct už vůbec nic.
„Budu jezdit za babičkou. Třeba se někdy potkáme.“
Přehodil si tašku přes rameno, do každé ruky bral po jednom kufru. Za chvíli otevře dveře, projde jimi, zavře, a už se v nich nikdy neobjeví. Něco se ve mně vzedmulo.
„Ivane!“ Vykřikla jsem to tiše.
Přesto se na mě ještě jednou podíval. Měla jsem pocit, jako kdyby na to čekal. V jeho hezkých očích náhle něco zablesklo. Odhodil tašku. Několika kroky překonal vzdálenost mezi námi, chytil mě za záda a políbil mě. Když jsem se neodtáhla, vyzul se z bot a vzal mě do náruče. V ložnici mě položil na postel a strhnul ze sebe bundu. Nepřemýšlela jsem v tu chvíli, jestli je to správně. Bylo to příliš krásné.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
