A tehdy, když jsem měla intenzivní pocit, že to, po čem toužím, není úplně nemožné, mi zazvonil telefon.
„Julie?“
„Ano?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „To jsem já, Ivan.“
Telefon mi v ruce ztěžknul. Neznámé číslo mohlo znamenat cokoliv. Ale tohle bylo něco, o čem jsem mohla jenom snít.
„Ahoj. Ahoj Ivane.“ Srdce se mi rozbušilo. Ivan.
„Ahoj.“
Měl stále stejný hlas. Vždycky se mi líbil. Hluboký a jemný.
„Kde jsi vzal moje číslo?“
Viktor by se mi jistě zmínil, kdyby se Ivan ptal na moje číslo.
„Dala mi ho Jana.“
Jana? Jak mu Jana mohla dát moje číslo? Kdy? Nedokázala jsem se v tom zorientovat. Ale bylo mi to jedno. Ivan mi volal.
„Nedávno jsem ji potkal s Viktorem. Ten pak někam běžel, tak jsem se s ní ještě na chvíli zastavil.“
„Aha.“
Ivan v mých představách tak těžko zapadal mezi lidi, které jsem znala. Ivan, to byl ztracený svět.
„Proč jsi mi neřekla, že jsi byla nemocná?“ Řekl to naprosto bez varování.
„Cože?“
Zamručel. „Proč jsi mi to neřekla? Nebo Viktor? Musel jsem se to dozvědět od ní!“
„To není tak snadné vysvětlit.“
Ztišil hlas. „Julie, potřebuju tě vidět. Potřebuju s tebou mluvit, potřebuju vědět, jestli tohle byl ten důvod.“
„Jaký důvod?“ Moc dobře jsem věděla, jaký důvod.
Místo odpovědi se zeptal. „Máš čas?“ Chtěl se sejít.
Byla jsem na to připravená?
„Teď?“
„Teď nebo jindy, to je jedno. Počkám na tebe, jsem u Katky. Jen řekni kdy.“
Ivan byl tady. Podívala jsem se na hodiny. Mohla jsem ho vidět v několika desítkách minut.
„Mám čas.“
Jeho úlevu jsem pocítila i beze slov. Pak už jsem se jen těžko soustředila. Domluvili jsme si schůzku a byla jsem to jenom já, kdo mohl vzít osud do vlastních rukou a jít.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
