Když mne a syna zanechala ta neslušná průvodčí jen tak trčet uprostřed nákladního vozu, nebyla jsem si tak úplně jistá, zda jsme se nestali nedobrovolnou součástí nějakého nesmyslného žertu. Situace by pro mne pak byla určitě o něco pochopitelnější. Vtip to ale nebyl…
Ještě pár vteřin jsme bezradně přešlapovali na místě. Za tu kratičkou chvíli jsem pocítila tak silný nával emocí, že měla slečna průvodčí vlastně docela štěstí, když se objevila až o něco málo později. Vítězoslavně na nás pokynula a my ji – částečně rezignovaně a zčásti ohromeně – mlčky následovali.
Prošli jsme další dva nacpané vagóny
Nakonec jsme poněkud překvapivě zakotvili na úplně cizích místech. Ta místa údajně měla patřit opravdu nám, to jsme však neměli šanci se dozvědět. Snad díky vlastní nedůvtipnosti, ale nějak nám nedošlo, že pokud jsou naše zakoupená místenková sedadla v uzamčeném vagóně, máme jít a jen tak nazdařbůh hledat jinde. V jiném vagónu a na sedadlech s úplně jinými čísly.
Do Boleslavi jsme už dojeli v relativní pohodě. Sice namačkání v nevětraném kupé, ale aspoň v sedě. Měli jsme i docela milou společnost a tak cesta ubíhala.
Slunce pálilo a my se těšili na nové zážitky
Příhoda s mladou průvodčí byla zapomenuta v okamžiku, kdy jsme vstoupili na boleslavský perón. Na vedlejší koleji stál nejnovější model osobního vlaku, celý stříbrný a naleštěný…
Synek měl značný přehled a okamžitě věděl, o jaký typ vozu jde a také, kam míří. Program akce měl v malíčku, a tak jsme se z jednoho vlaku obratem přesunuli do jiného.
I tenhle byl už dosti nacpaný, ale přeci jen jsme celkem rychle našli dvě volná místa v úzké uličce přímo naproti toaletě. Šlo o zvláštní vlak. Moderně vybavený, podivným způsobem řešený.
Dominantu vozu tvořila polokulatá toaleta se sofistikovaným způsobem otevírání
Toaleta neměla klasické dveře, a pokud jste zmáčkli zelený knoflík, otevřela se před vámi v podstatě celá stěna překvapivě prostorné místnosti. Stejným způsobem jste záchod zevnitř zavřeli, jen s tím rozdílem, že jste mačkali červený knoflík.
Mimořádná záludnost ovšem tkvěla v tom, že uvnitř bylo nezbytné použít ještě i klasickou a nemoderní – a nijak speciálně označenou – zamykací kličku. A právě to byl největší kámen úrazu u spousty cestujících!
Vedle mne seděl muž
Asi tak v mých letech, takže mladý. Ten měl ještě o něco zajímavější výhled na toaletu než já se synem. Nakonec nezbylo, než aby dělal cosi jako vrátného a hlásil nově příchozím zájemcům o použití záchodu, zda je místnost volná či nikoli. V několika případech také dával základní instruktáž, jak s těmi moderními dveřmi správně zacházet.
Zažili jsme i velice kompromitující situaci, kterou jsme dotyčné cestující vůbec nezáviděli. Pubescentní hoch ignoroval oznámení o zabrané toaletě a zeleným knoflíkem ji pěkně doširoka otevřel. Uvnitř bohužel právě trůnila postarší dáma, která si ty nešťastné dveře zevnitř nezajistila.
Kolem záchodků se toho odehrálo ještě docela dost
Leccos by jistě stálo za zmínku; nerada bych ale, aby to vypadlo, že největší zážitek ze slavnostní akce k výročí Českých drah, máme z moderních toalet uvnitř super vybaveného vagónu. Ačkoli… Když nad tím tak uvažuji, je to jedna z věcí, která se mi ze sobotního výletu zapsala dosti výrazně.
Když se nad svými cestovatelskými počiny zamyslím tak nějak obecně, musím se smát
Ať jedu kamkoli, pokaždé se něco přihodí. Záhadné dvouhodinové zpoždění stále jedoucího vlaku, kdy jsem do cíle dorazila místo za čtyři, až za šest hodin, nefungující klimatizace při letních třiceti stupních v dubnu, hlučný mejdan ve vedlejším vagóně, opilá italsky hovořící děvčata, případně celou cestu hlasitě pomlaskávající soused.
Zkrátka – pokaždé mne potká něco mimořádného, ale pokaždé jsem na konci více či méně strastiplné cesty v pořádku a šťastně dorazila do cíle.
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
