Téma střídavá péče začíná být populární. Tento pojem i jeho realizace pozvolna proniká do našeho prostředí ve snaze kopírovat zahraniční praxi.
Všeobecně se tvrdí, a na tom se asi shodne většina odborníků i laiků, že střídavá péče je vhodná v případě, že jsou rodiče dětí schopni normálně spolu komunikovat, dohodnout se na většině záležitostí týkajících se dětí, neurážet se a vycházet si navzájem vstříc. Když ale uvažujeme, že jde o uspořádání, které se řeší v rámci rozvodového řízení, je tento stav ideálem, k němuž má většina rozvodových a porozvodových stádií citelně daleko.
Partneři se totiž ve většině případů rozvádí právě kvůli tomu, že se na určitých věcech nejsou schopni domluvit, případně že je u jednoho nebo obou prokazatelná absolutní neúcta k tomu druhému projevující se například vztahem s jiným partnerem nebo neustálým osočováním a urážením svého protějšku (případně kombinací obojího). Nechce se mi idealisticky věřit tomu, že si jdou exmanželé po rozvodu ve všem na ruku. Není tedy potom z tohoto pohledu střídavá péče ve své podstatě něco, co je ve většině případů tak trochu nereálné?
Někde to jde, jinde nikoliv
Ano, jistě existují i výjimky. Absolutně nic nelze namítat proti tomu, když soud rozhodne o střídavé péči u těch rodičů, kteří se na tomto uspořádání již předem dohodnou a ani jeden z nich proti tomu nemá výhrady. Potom je na místě jim vyhovět (i když si oni sami možná v tu chvíli neuvědomují, do čeho jdou). Proč by nemohly žít děti ve střídavé péči, když se jejich rodiče i nadále v celkem přátelském duchu vídají a pomáhají si? Když se například stýkají celé jejich rodiny? Nebo když jsou schopni operativně reagovat na požadavky druhého rodiče a dítě „půjčit“ ze „svého“ období třeba jen na odpolední výlet? Takové děti potom mají šanci vyrůstat v relativně zdravém prostředí. U těch ostatních to tak ale bohužel není.
Chaos, nejistota, napětí
Těmito slovy by se dala charakterizovat střídavá výchova nařízená soudem v případě, že se na ní rodiče nedohodli. Jedním rozhodnutím soudce, který nedomyslel důsledky svého jednání, se systematicky a pomalu ničí charaktery dětí. A bohužel i těch, které jsou ještě moc malé na to, aby se mohly samy vyjádřit. Není to tak, že by tyto děti měly výhodu oproti ostatním, že mají dva domovy. Nemají totiž ani jeden. Nemají žádnou jistotu, žijí v nestabilním prostředí a zmítají se mezi dvěma světy. A nevědí, do kterého z nich patří.
Pokud jsou intervaly delší než 14 dní, například měsíc a více, je to pro ně o něco snesitelnější. Ale pokud se musejí stěhovat týden co týden, nemá asi nikdo představu o tom, jaké to je. Neustálé změny prostředí by zacloumaly s psychikou dospělého člověka, natož s malým, třeba pětiletým špuntem. A navíc – pokud se rodiče rozvedou, je pravděpodobné, že jsou mezi nimi rozdíly nejen v „porozvodové“ životní úrovni, ale i v životních postojích a principech. Děti tedy na jedné straně slyší to, a na druhé něco jiného, leckdy přímé protiklady. A zorientovat se v tom je pro ně extrémně náročné.
Jak to bylo u nás
Právě v takovém zmatku žila moje šestiletá dvojčata Tomášek a Klárka. Na první pohled spokojené děti. Ale já jsem věděla, že uvnitř jsou smutní, nejistí a v něčem jiní než jejich spolužáci. Proč? Protože bylo rozhodnuto o tom, že jeden týden budou bydlet u maminky a druhý u tatínka.
Postavili jsme dům, exmanžel působil ve vysokých manažerských pozicích, z práce se vracel pozdě a já jsem se starala, jak nejlépe jsem uměla, o naše děti. Z důvodu rozdílných názorů na výchovu dětí i na další každodenní záležitosti jsme se s manželem začali postupně navzájem odcizovat. Já jsem byla doma s dětmi a on profesně stoupal stále výš a s tím i jeho arogance ke mně i všem okolo. Postupem času byly ponižování a urážky na denním pořádku. Až jsem zjistila, že udržuje paralelní vztah s jinou ženou (to, že nebyl první, jsem se dozvěděla až později).
Ve chvíli, kdy jsem se o jeho vztahu dozvěděla, stal se legitimním, a manžel se s ním již netajil. Byl ale přesvědčený o tom, že já z domu neodejdu, tak mi pouze oznámil, že se „s tím musím smířit“. Vydržela jsem to půl roku, ale pak už to bylo psychicky nezvládnutelné. Žila jsem v neustálém napětí a ve lži, v atmosféře, která měla k prostředí vhodnému k výchově malých dětí hodně daleko. Ubíjelo mě hlavně neustálé lhaní dětem o tatínkově pracovní vytíženosti (byl například dva dny doma, pak tři dny pryč, o víkendu jeden den s rodinou, druhý den s milenkou, jedna dovolená v létě s rodinou, druhá s milenkou atd.). Tak jsem s dětmi po půl roce odešla do pronajatého bytu.
Pozastavení první: délka opatrovnického řízení
A pak to začalo. Podala jsem žádost o rozvod a o svěření dětí do péče. V opatrovnickém řízení proběhla čtyři jednání. Rozhodnutí, komu a proč budou svěřeny děti do péče, bylo vyneseno až po 15 měsících tvrdého boje! Otec dětí nejdřív (už před naším odchodem z domu) souhlasil s tím, že děti budou v mé péči, tvrdil, že „děti přeci patří k matce“, podmiňoval to však podpisem dohody o zúžení společného jmění manželů. To jsem mu však odmítla podepsat. Při počátečním jednání ještě souhlasil se svěřením dětí do mé péče, ale nedošlo ke shodě na výši výživného.
Při druhém soudním jednání po několika měsících již vyžadoval svěření dětí výlučně do své péče s odůvodněním, že děti „zanedbávám“. K soudu si připravil pro mne velmi ponižující projev o mé nedostatečné péči o děti (údajné zanedbávání jejich zdraví, hygieny, obnošené oděvy, špatné návyky atd.). Vše bylo následně na základě šetření OSPOD v MŠ a u dětské lékařky samozřejmě vyvráceno. Následoval další soud, na němž už otec (potom co si zřejmě uvědomil, že není jednoduché získat děti do vlastní péče) vystoupil s požadavkem „střídavá péče“. Soudce následně nařídil znalecký posudek.
Já jsem byla od počátku proti střídavé péči, protože jsem si to zkrátka při stylu naší komunikace a velmi vyostřených vztazích nedovedla představit. Proti mně bohužel stál fakt, že si otec po prázdninách, které probíhaly v režimu týden-týden, tento režim vynutil i následně ve školním roce. Já jsem se proti tomu nemohla tehdy bránit, ač jsem se snažila ze všech sil.
Pozastavení druhé: znalecký posudek
Znalecký posudek, který byl potom tou poslední kapkou k rozhodnutí o střídavé péči, měl detailně prozkoumat, jestli jsme oba dostatečně „vhodní“ k výchově dětí a jak děti tento režim snášejí. Doufala jsem, že zkušený soudní psycholog a psychiatr při pohovorech zjistí, že já a otec dětí máme natolik rozdílné názory na život, že střídavá péče by v našem případě nebyla pro děti to nejlepší řešení. Doufala jsem také, že přihlédnou k tomu, že děti nastoupí do první třídy a že tato změna bude pro ně natolik výrazná, že budou potřebovat stabilní domov (jak jsem byla upozorněna dětskou psycholožkou, k níž jsem docházela). Z toho, jakým způsobem probíhalo „vyšetření“ nás všech, jsem byla upřímně zděšená.
S dětmi si lékaři povídali cca 45 minut, s manželem přibližně půl hodiny a já jsem jim vše převyprávěla za cca 1,5 hodiny. Když byly děti uvnitř na pohovoru, já jsem seděla s manželem u jednoho stolu na chodbě a vyplňovali jsme jakési osobnostní texty. Potom jsem odešla na pohovor já a děti seděly na chodbě s otcem u stolu a měly za úkol nakreslit rodinu. Co asi nakreslily, když nad nimi bděl jako ostříž jejich otec? Samozřejmě tatínka, tetu (manželovu partnerku) a sebe, maminka nikde. U pětiletých dětí je jasné, že se snadno nechají ovlivnit.
Závěrem bylo, že oba dva jsme schopni vychovávat naše děti a že střídavá péče dětem evidentně neškodí, děti jsou komunikativní (to opravdu jsou, baví se s každým, jsou společenské) a „nejeví známky neuroticity“. A tato „fraška“ nakonec definitivně rozhodla. Soudce na základě závěru znaleckého posudku a také z toho důvodu, že už se proces táhl velmi dlouho a ze strany OSPOD již byl tlak na jeho ukončení, rozhodl o střídavé péči.
Já jsem se při závěrečném jednání snažila aspoň prodloužit týdenní interval na čtrnáctidenní, protože mi připadal pro děti snesitelnější, ale soudní psychologové se vyjádřili „že by se dětem stýskalo“.
Pozastavení třetí: nezájem o pocity dětí
V průběhu celého soudního řízení jsem měla pocit, který postupem času neustále narůstal. Totiž že tady vůbec nejde o zájmy dětí. Nikdo se totiž nezajímal o to, jaký vliv bude mít střídání diametrálně rozdílných prostředí po týdnu na děti a jejich budoucnost. Jak budou mít pokřivené charaktery, když každý týden slyší něco jiného, když každý týden musejí respektovat jiná pravidla. Já a můj současný partner uznáváme zcela jiné životní hodnoty než můj bývalý manžel, vedeme děti k tomu, že existují i jiné hodnoty než peníze a materiální bohatství. Snažíme se je upozornit na to, že existují v rodině harmonické vztahy (které předtím doma neznaly), ale i na to, že se musejí dodržovat určitá pravidla v chování a jednání s ostatními. Otec ovšem staví na první místo peníze a luxus a pak teprve vše ostatní. Jak se v tom mají šestileté děti orientovat? A jak mají zvládat neustále se „přepínat“ do jiného režimu? Od otce přijdou a u nás si dva až tři dny zvykají na náš životní styl, pak jsou po zbytek týdne relativně v pohodě, ale neděle už je zas narušená odchodem k otci. Pak si zas musejí zvykat na jeho prostředí a tak to je stále dokola. Kde mají najít stabilitu a jistotu? Nemají možnost… a také ji v sobě nemají. Klárka více pláče, je zamyšlená, někdy má pocity strachu, neví, co bude. Říká, že by chtěla, abych chodila k tátovi s nimi.( „Nešlo by, aby se ti tatínek omluvil a abychom se zas vrátili“? ptá se třeba). Bydlíme v domě mého současného partnera, kterého mají děti moc rády, líbí se jim tady. Ale i u otce se jim líbí a věřím tomu, že se jim po týdnu od něho nechce, stejně tak jako od nás. Ale musejí a já jim musím vysvětlovat, proč.
Protože jeden soudce na Okresním soudu Praha-východ rozhodl tak, jak rozhodl. Nepřemýšlel o tom, jak se děti, o nichž rozhoduje, cítí. Nepřemýšlel o tom, jaké důsledky bude mít tento režim na utváření charakterů těchto dětí. Děti, které žijí ve střídavé péči, se velmi brzy naučí ze své situace těžit a využívat ji ve svůj prospěch. Brzy přijdou na to, že co nepovolí na jedné straně, povolí na druhé a vždy dosáhnou svého. Co z nich možná vyroste, se mi nechce domýšlet….
Tím, jaký budou mít vliv neustálé a nekonečné dohady o čemkoliv s mým bývalým manželem na mou psychiku, se nyní zabývat nechci. (Jen v poslední době jsme vedli vyostřené debaty ohledně placení školních pomůcek a kroužků nebo na téma delšího pobytu u moře, který jsme chtěli dětem dopřát, a otec jej zamítl). Představa, že by to takto mělo probíhat ještě pár let, mne dohání k pocitům bezmoci a beznaděje…
Střídavá výchova – nevyzkoušená hračka
Věřím tomu, že střídavá péče někde fungovat může. V zemích, kde jsou k sobě lidé obecně přátelští, pomáhají si, usmívají se na sebe a rodiny jsou postavené na „čistých“ hodnotách, to určitě jde. Ale u nás bohužel takové prostředí není. A není přeci možné nějaký model, který funguje třeba ve Skandinávii, jen tak bez úprav přesunout do zcela jiného právního a sociálního prostředí! A navíc jej aplikovat na rodiče, kteří nebyli schopni se na jistých principech domluvit za manželství natož po rozvodu! Proč se nikdo nezamyslí nad důsledky střídavé péče? Neměli by právě například soudní psychologové o nich přemýšlet, místo strohého konstatování, že děti jsou „momentálně zcela v pořádku“?
Známý dětský psycholog Jeroným Klimeš v jistém televizním pořadu zaměřeném právě na střídavou výchovu prohlásil, že je to „nevyzkoušená hračka“. Hračka, se kterou si teď naše společnost začíná pohrávat ve snaze hájit práva obou rodičů. Ve snaze vyjít vstříc oběma stranám se soudci k této variantě nyní přiklánějí čím dál víc. Pouze z hlediska právního je možná střídavá péče v pořádku, ze všech ostatních úhlů pohledu je ale bezohledná a pro děti destruktivní. Soudy si bohužel neuvědomují, že „vyváženým“ rozhodnutím ve prospěch obou rodičů většinou poškozují ty, o které jde nejvíc, totiž děti samotné.
Autor: Mgr. Lucie Kaufnerová, externí redaktorka a učitelka angličtiny
Foto: archiv redakce
24. 11. 2010
