
Scénář a režie: Andrea Sedláčková
Hudba: David Solař, Miro Žbirka
Kamera: Jan Baset Střítežský
Hrají: Judit Bárdos, Anna Geislerová, Roman Luknár, Eva Josefíková, Ondřej Novák, Roman Zach, Igor Bareš, Taťjana Medvecká a další
Doba i místo jsou jasně dané. Vracíme se do první poloviny 80. let, kdy se mladá sportovkyně, sprinterka Anna, stává členkou Střediska vrcholového sportu. A protože její okolí chce, aby podávala maxi výkony, naučí ji brát anabolika Strombu – aniž by o tom však Anna věděla. Není divu, že se sprinterka zlepšuje, jenže spolu s výbornými sportovními výkony se objevuje i druhá stránka mince - zdravotní problémy. Nakonec Anna zjistí, co se děje, a i když má před sebou olympiádu, rozhodne se anabolika nebrat. Její rozhodnutí však zásadním způsobem ovlivní její matka…
… kterou ztvárňuje Aňa Geislerová. Proto jsme se jí zeptali:
Rolí matek máte v českém filmu za sebou už několik. V čem byla postava Anniny matky Ireny jiná, výjimečná?
V tom, co tahle konkrétní matka musí prožít. Co všechno je ve hře, když se rozhoduje udělat zásadní a ne úplně jednoznačně přijatelný krok. A já ji chápu. Tu bezmoc i sílu.
80. léta jste prožila jako dítě. Zaznamenala jste tehdy úspěchy českých atletů na vrcholných světových akcích?
Já jsem z antisportovní rodiny… Děda sledoval tenis, to si pamatuju. Vzteklýho McEnroea. A pamatuju si kolovou a bratry Pospíšily. To je asi tak všechno… Ale samozřejmě jsem cítila úctu před Emilem Zátopkem.
Annina matka Irena je ve filmu přesvědčena, že ví lépe než dcera sama, co je pro její dceru dobré, a že za ni proto může určité věci rozhodnout. Přistihla jste vy sama sebe v osobním životě při podobných myšlenkách?
V takhle zásadních věcech naštěstí ne, ale jako matka si před každým rozhodnutím kladu otázek spoustu. Jestli je dobrá školka, škola, očkování… Ale kde vlastně leží ta hranice mezi mateřskou láskou a terorem, je někdy těžké rozeznat.
Irena plánuje emigraci pro svou dceru a také pro sebe… Být ve stejné situaci jako vaše hrdinka, uvažovala byste stejně? A dovedete si představit, že byste žila a pracovala v jiné zemi?
Nevím. Já chci věřit aspoň tomu, že bych nebyla ve straně ani v Pionýru, ale tvrdit, že bych byla schopná otevřeně bojovat proti diktatuře, si netroufnu. Navíc až teď, když mám děti, chápu, proč se skrze ně dá každý vydírat a nechá sebou manipulovat. A kdybych si fandila a vzala v potaz moje postoje dnes, tak si myslím, že bych bojovala tady. Že bych chtěla být součástí toho spojenectví a odvahy, která měla strašnou sílu. Ale jen Bůh nebo čert ví, co by kdyby…
Ve filmu hrajete bývalou tenisovou reprezentantku. Jaký je vlastně váš vztah ke sportu?
Lepší se to. Nejvěrnější vztah mám k volejbalu, běhu, badmintonu, lyžování. Ale momentálně je to přes rok od chvíle, kdy jsem naposledy provozovala jakýs takýs pohyb. Posedla mě sdílená lenost a já si říkám, že tělo asi ví, co chce. Odpočívat. Ale pomalu začínám cítit brnění v nohou, že už bych se i trochu protáhla.
Fair Play je filmem nejen o státem organizovaném dopingu, ale především o zachování lidské důstojnosti v totalitním státě a o ceně, kterou musel zaplatit každý, kdo se tomuto systému postavil.
Představitelky atletek, Judit Bárdos v hlavní roli Anny a Eva Josefíková v roli Martiny, musely projít před natáčením náročnou atletickou přípravou pod vedením profesionálních trenérů, aby jejich sportovní výkony působily na plátně přirozeně.
A co vy? Máte někdy pocit, že víte lépe, co je pro vaše děti dobré, než oni? Necháváte rozhodnutí jen na nich? Zapojte se do diskuze zde
Připravila: Marcela
Foto: Negativ
6. 3. 2014