Touha po čistotě těla je stará jako lidstvo samo. Ne nadarmo se říká, že čistota je půl zdraví. S hygienou to nebylo vždy jednoduché, zejména v dobách, kdy neměli lidé příliš možností. Pojďme se podívat třeba na příběh mýdel nebo šamponů, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost.
První zmínky o mýdle v souvislosti s očistou těla pochází ze starého Egypta, kde se mýdlo vyrábělo ze směsi zvířecích nebo rostlinných tuků se solí. Teprve až ve starém Římě se však výroba mýdla skutečně rozmohla a rozšířila i do dalších států.
Do dokonalosti ji pak dotáhli Arabové, kteří kromě klasických směsí vyráběli také parfémované a barevné varianty. Arabské mýdlo se tak stalo důležitým vývozním artiklem. Toto umění výroby mýdel pak od Arabů postupně převzaly evropské státy, třeba tehdejší Španělsko nebo Francie. A dařilo se. Důkazem může být i fakt, že se takzvané marseillské mýdlo těší velké popularitě i v dnešní době.
Jak ho známe dnes
Moderní verze však vznikla ještě později. Mýdlo tak, jak ho známe dnes, vzniklo v roce 1806, kdy William Colgate založil v New Yorku výrobnu mýdla. V českých zemích v 19. století zásobovala obyvatelstvo mýdlem rodina Schichtových, která vybudovala továrnu na výrobu ve Střekově u Ústí nad Labem. Mýdlo hraje nezastupitelnou roli i v dnešní době, přestože ho v péči o tělo v mnohých případech nahrazují sprchové gely. Klasické mýdlo se ale pořád drží v oblibě, zejména různé varianty s přírodními ingrediencemi.
Mýdlo na vlasy? Raději ne.
Lidé si dlouhá staletí myli mýdlem nejen tělo, ale i vlasy. Postupovalo se tak, že se mýdlo zředilo vodou a následně vmasírovalo do vlasů, což je udržovalo čisté. Do mýdla se navíc přidávaly bylinky, které měly dodávat vlasům lesk a vůni. Jenže kvůli své konzistenci se velice špatně vymývalo, navíc vlasy i pokožku hlavy vysušovalo. Revoluce v péči o vlasy se tak odehrála jen pár let po té technologické – v roce 1903. Německý drogista Hans Schwarzkopf vyvinul první práškový šampon, který se snadno rozpouštěl ve vodě.
Byl to obrovský hit a velkou rychlostí se šířil do celého světa. Další průlom nastal v roce 1927, kdy Schwarzkopf vyvinul první tekutý šampon, který se už aplikoval na mokré vlasy.
Dnešní šampony
Vlasy si myjeme a kolikrát ani nepřemýšlíme nad složením svého šamponu. Většinou používáme produkty, které nabízejí receptury s účinnými látkami. Díky tomu je možné dosáhnout kýženého efektu dočista umytých vlasů bez poškození pokožky. Jednotlivé kosmetické koncerny si pečlivě hlídají recepturu šamponů, které se odlišují podle svého účinku. Dnes můžeme vybírat mezi šampony na zvětšení objemu, proti mastnotě, proti krepatění, pro podporu lesku, pro podporu růstu, pro zachování barvy a mnoha dalšími.
Mýty a pověry o rakovině
V roce 1998 prolétla světem zpráva, která se nárazově objevuje i dnes, ačkoliv se jedná o omyl. Hovoří se o záležitosti s látkou SLS, Sodium Laureth Sulfate, která je údajně součástí většiny šamponů a je rakovinotvorná. SLS prý výrobci přidávají do šamponů kvůli vytvoření velkého množství pěny za nízké počáteční náklady. Tvrdilo se také, že SLS je silná chemikálie, která se používá na čištění garážových podlah. Ve skutečnosti tu však došlo k nešťastné záměně dvou látek. Zkratka SLS vyjadřuje Sodium Lauryl Sulfat, tedy zcela jinou látku, která se ve vysoké koncentraci skutečně může využívat jako chemické čistidlo. Většina šamponů však dnes obsahuje Sodium Laureth Sulfate, jehož zkratka je SLES. „K pokožce je látka, známá pod zkratkou SLES, neškodná. Látky zvané sulfáty, do kterých SLES patří, se vyznačují tím, že umí z povrchu předmětů odstranit nečistotu, která se pak vymyje společně s vodou. Nikdy ale nebyla prokázána souvislost s touto látkou a vznikem rakoviny,” vysvětluje MUDr. Pavel Hanzelka.
Připravila: Věra Hájková
