Dnes přinášíme třetí, předposlední díl povídky od Annie D. Fox: Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Pro ty z vás, kteří druhý díl nečetli Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Celý děj přesně popisuji terapeutce.
„Předstup před svou prababičku a řekni jí, že jsi její pravnučka a že to nesmí vzdát.“ Chvíli váhám, co že to po mně chce? Ale protože si velmi jasně uvědomuji, že téma křivého obvinění mě provází celý život, rozhoduji se vyléčit vše, co je s tím spojeno.
Vstupuji tedy do svého „filmu“, chytám prababičku za ruce a říkám ta slova. Okamžik setkání má neuvěřitelnou sílu, slzy jako hrách mi tečou po obličeji, celé tělo se mi třese. Stojíme proti sobě, prababička chvíli váhá a prohlíží si mě. Cítím na hrudi obrovský, až skoro nesnesitelný tlak. Jako ozvěna mi v hlavě zní pořád dokola.
Nesmíš to vzdát, nesmíš to vzdát…
A pak se objeví další obraz. Veliké náměstí v jakémsi městě naplněné lidmi, pódium a na něm prababička. Tentokrát má na sobě modrošedé šaty z vlněného materiálu, stojí vzpřímená a vztyčenou pravou rukou dlaní obrácenou vzhůru ukazuje do davu a něco lidem vysvětluje. Ta energie, která celý tenhle obraz provází, je energií vzestupu, moje prababička ty lidi vede a ukazuje jim cestu. Je to nádherný obraz.
Raduju se, že jsme to s prababičkou zvládly a nevzdaly se. „Tak přesně takhle jako tvoje prababička budeš u soudu vystupovat i ty, hrdě a sebejistě,“ pronáší důrazným hlasem terapeutka.
Když zažijete takhle silné okamžiky, které jsou těžko k uvěření, nemůžete pak ani mluvit. Nemohla jsem to ani nikomu vyprávět. Byla jsem toho plná, a zároveň nasycená a odhodlaná. A taky vděčná za to, jak bylo opět vše dokonale načasováno.
V dalších dnech jsem přemýšlela, jak být prababičkou na blížícím se soudu. Zeptala jsem se Andyho, co si o tom myslí.
„Maminko, několikrát se určitě stalo, že italská babička požádala mého tatínka, aby se tě zeptal, zda můžu k ní přijet mimo domluvené dny. A tatínek, aniž by se tě zeptal, jí pokaždé řekl, že jsi mou návštěvu nedovolila a zamítla. A ona tomu uvěřila. Proto se rozhodla podat na tebe u soudu žalobu.“
Byla to totiž v občanském zákoníku nová věc, že si mohli i prarodiče požádat o soudem stanovený čas kontaktu s vnukem, pokud jim v tom jeden z rodičů brání. Věděla jsem, že italská babička bude lhát a já ji musím usvědčit ze lži. Abych toho dosáhla, nesmím se nechat stáhnout do sebelítosti a do pláče, to pak nejsem schopna obhájit se a mluvit. Ptala jsem se sama sebe, jak nespadnout do emocí a dokázat rozumně uvažovat? A najednou mě to napadlo.
Budu si všechno psát. Prostě všechno, co se bude u soudu říkat, si budu psát!
Když píšete, musíte se soustředit na to, co píšete, a tím si udržíte odstup od emocí. A učinila jsem ještě další zásadní rozhodnutí, na soud jsem šla sama bez právníka. Rozhodla jsem se, že soudní jednání celé ustojím sama. Manžel Viktor mě odrazoval, ale já intenzivně cítila, že i tahle část k celému mému procesu patří.
Jak to dopadlo u soudu se dozvíte příště.
Povídku najdete v knize Pohádky mého života. Více informací na www.pohadkymehozivota.cz.
Autor: Annie D. Fox
Foto: pixabay
