Jitka Ludvíková svoji poslední knihu představuje takto: Zatímco město voní punčem a Vánoce klepou na dveře, jindřichohradečtí vyšetřovatelé Kašmír a Lišková čelí sérii znepokojivých nálezů, kde všechno ukazuje na vraždu, ale chybí to nejdůležitější – tělo. A i když stopy postupně začínají zapadat do sebe, děje se to pomalu, a jen vrah ví, co se doopravdy stalo.
Na svém kontě máte za 10 let neuvěřitelných 20 knih! Kde se ve vás tolik písmenek vzalo?
Chce se mi říct, že mám místo buněk písmena, ale tak to bohužel není. Jen velmi ráda poslouchám cizí příběhy, a ještě radši si je potichu a v klidu upravuji ke své podobě. Taky věřím, že všechny knihy už v nás někde napsané jsou – tvoří je právě ty buňky cizích příběhů, zkušenosti i vlastní zážitky. A prací spisovatele je jen sednout k počítači a ty buňky příběhů uspořádat na papír.
V poslední době píšete detektivky, ale jste unikátní v tom, že máte na svém kontě i knížky pro děti a humoristické kousky. Lze v tom spatřovat nějaký vývoj?
Detektivky jsou mojí srdcovkou, ale máte pravdu, začalo to jinak. Právě těmi krátkými vtipnými historkami, o které se se mnou lidé dělili. Některé z nich byly tak dokonalé, že by byla škoda, aby zapadly. Tak jsem vzala tužku a papír a psala. Byla z toho první kniha Zkrocení mlsného muže. A protože psaní je jako droga, naštěstí legální a levná, už jsem v tom jela. Knihy přibývaly, ale příběhy kolem mě se měnily a já se přesunula do oblasti zločinu. Samozřejmě na tu dobrou stranu. Vždycky kopu za vyšetřovatele, kteří na konci knihy vraha odhalí. A dětské knihy – to je splněný sen. V žádném jiném díle si nemohu dovolit tolik fabulace, hravosti a bezprostřednosti. S nimi rozhodně nekončím.
Uživit se dneska psaním knih není snadné – a vy jste se pro to rozhodla. Jste sama na sebe přísná, stanovila jste si nějakou pracovní dobu?
Vždy jsem v životě měla plán a na sebe trochu přísná byla. Můj děda mi už ve školce říkal: „Jituško, když si večer lehneš do postele, zamysli se, co jsi ten den zvládla. Taky se ptej, co ti to dalo. A co jsi nestihla. A hlavně si promysli, co budeš dělat zítra. Co můžeš udělat líp.“ Někdy svůj plán nestíhám, ale rozhodně se ho držím. Ohledně psaní mám pravidlo minimálně 2-3 hodiny denně. Ale taky mám pravidlo, kterým jsem si zakázala psát o víkendech. Ale přiznávám, to porušuji nejčastěji.
Kde berete nápady na svoje detektivní příběhy? A když píšete, víte už, jak to dopadne, máte osnovu… nebo se spoléháte na spojení mozek ruka, na to, že to přijde samo?
Psaní je volnost, svoboda myšlenek. A už dávno vím, že do mé tvorby velké plány ohledně vývoje děje nepatří. Ne že bych neplánovala. Ale jakmile začnu psát, postavy ožívají, místa dostávají reálnou dynamiku a já se ráda nechám vést. Jen zapisuji ten film, který ve mně běží. Co se inspirace týče, většinou mi stačí jedna zajímavá věta, která ten film odstartuje. Jindy mi hlavou blikne: tomu říkám místo pro vraždu.
Stvořila jste dva detektivy, Liškovou a Kašmíra, můžete nám je představit? Vidíte je před sebou, když o nich píšete?
Kašmír je dokonalý gentleman, který ženám otvírá dveře, po ruce má vždy čistý vyžehlený kapesník a je plný empatie. Lišková je pravý opak – pražská holka, co si stěžuje na všechno, od počasí po kvalitu kávy. Někdy to mezi nimi lehce bublá, hlavně když Lišková obchází pravidla a chce vyšetřovat po svém. A jestli si je představuji? Někdy až moc živě. Občas mám pocit, že mi Kašmír klepe na rameno a nabízí naškrobený kapesník.
Psát detektivky není jen tak, aby měly hlavu a patu. Radíte se s nějakým kriminalistou?
Rozhovor s kriminalistou je pro mě jako nazdobený vánoční stromek se spoustou dárků – a všechny pro mě. A já se ptám ráda. Otázkou je, jak mé dotěrné všetečné dotazy vnímá profesionál. Ale zatím mě každý vyslechl a poradil mi. Přestože hodně fabuluji, snažím se zachovávat základní postupy ve vyšetřování i fakta. Co nevím, dohledávám, studuji. Nicméně detektivka je svým způsobem vždy daleko od reality. Například případ, který kriminalisté řeší měsíce či roky, moje postavy rozlousknou za týden. Taky mě ale mrzí, že ta realita bývá krutější než moje knihy. Kdyby tak zločin mohl zůstat jen na papíře.
Mnozí z nás mají nějaký vzor. Co vy? Anebo – od jakých autorů si ráda přečtete nějakou tu detektivku?
Agatha Christie je moje věčná láska. Její schopnost předhodit čtenáři stopu tak elegantně, až si nevšimne, že jde přesně opačným směrem, je genialita. Ráda sáhnu ale i po nových autorech, hlavně těch, co si hrají s psychologií postav.
Kdybyste měla dvěma větami představit svoji poslední knihu: Vražda není hra, jak by to bylo?
Zatímco město voní punčem a Vánoce klepou na dveře, jindřichohradečtí vyšetřovatelé Kašmír a Lišková čelí sérii znepokojivých nálezů, kde všechno ukazuje na vraždu, ale chybí to nejdůležitější – tělo. A i když stopy postupně začínají zapadat do sebe, děje se to pomalu, a jen vrah ví, co se doopravdy stalo.
Připravila: Šárka Schmidtová
