Nedávno jsem na jedné ze sociálních sítí zahlédla obrázek polonahé partnerské dvojice v intimním prostředí manželského lože.
Na tom není nic až tak zvláštního. Vždyť podobných výjevů koluje světem internetu dnes a denně nepřeberné množství. Co mne ale vážně upoutalo, byl výrazný titulek vepsaný nad fotografii.
Automaticky jsem přestala ‚rolovat‘ stránkou níž a svůj už celkem unavený zrak zabodla do lehce provokativního tvrzení, které zřejmě (vy)provokovat mělo:
Nejoblíbenější sexuální poloha současnosti
Jsem holka zvědavá se zájmem o kdeco. Nijak jsem se tedy nezdráhala a začala snímek zvědavě prozkoumávat.
Tak schválně, jestli jsem stále v obraze!
No! Ehm… Jsem?!
Rozesmála jsem se, ačkoli v tom smíchu až tolik radosti nebylo. Spíš naopak. Někdy se i hořkost projevuje úsměvem s lehce natrpklou příchutí.
Na fotografii vedle sebe pololeželi – poloseděli muž a žena. Jemné osvětlení a rozestlaná postel přímo lákaly ke společným radovánkám a intimním okamžikům ve dvou, jenomže…
V posteli byl s nimi ještě i někdo jiný.
Přesněji řečeno něco. Obličej každého z nich koketně osvětloval rozzářený displej mobilního telefonu a široké úsměvy na tvářích obou zúčastněných prozrazovaly, že se vzájemně vlastně vůbec neúčastní. Že se navzájem nevidí.
Jsou, ale nejsou spolu.
Sdílí společné lůžko, ale nesdílí sebe. Raději nasdílí „crazy“ facebookový status, vymyslí klíčový hashtag, případně retweetnou nějaký ten kontroverzní tweet, ovšem s vlastním komentářem.
Je přeci nutné být neustále v obraze a je třeba být vidět. Dostatečně se prezentovat. Být zkrátka „in“.
A k tomu vede jen jediná cesta:
Cesta sdílení. Toho elektronického, samozřejmě!
Informovat svět o tom, jak se dnes cítíte. Co děláte, kde jste a s kým. Co máte právě na sobě, jak vypadala vaše snídaně, chutnal oběd a v jaké restauraci se chystáte povečeřet.
Oznámit svou aktuální polohu je dnes už samozřejmostí, podobně jako různorodé emoční demonstrace.
Hádka na dálku, za přítomnosti více či méně zasvěcených elektronických přátel, není žádnou výjimkou. Stejně jako vyznání lásky a sdílení vzájemné oddanosti a partnerského štěstí.
Ať ostatní vědí!
No ale … proč vlastně?!
Snad proto, abyste sami sebe ujistili, jak krásně vám to (ne)klape?
Netuším.
Jde zkrátka o podivuhodný fenomén posledních let. Potřebu informovat a být informován, což v konečném důsledku může – docela paradoxně – znamenat nevědět vůbec nic.
Nevědět nic o tom, jak se skutečně cítí váš partner, co prožívá a co si doopravdy myslí v okamžiku, kdy odložíte své mobilní telefony a popřejete si dobrou noc.
A tak si – možná poněkud staromódně – říkám, že na tom osobním popovídání si pořád ještě něco bude. Podobně jako na pohledu z očí do očí, jemné řeči těla, letmém doteku a nenahraditelném pocitu toho skutečného sdílení životních okamžiků s tím, koho máte rádi.
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
