Snad každý zná tu nesmrtelnou větu pocházející z úst legendárního československého atleta a vytrvalce Emila Zátopka. Fenomenální běžec vytvořil celkem 13 světových rekordů na kilometrových a 5 na mílových tratích.
Chlapec z chudé rodiny, který se postupně – díky své rtuťovité povaze – vypracoval až na absolutní světovou sportovní špičku, neměl snadné začátky a k běhu se dostal více méně náhodou. Tím spíš se mu ovšem dařilo překonávat vlastní limity a jako první v historii se na desetikilometrové trati dostal pod 29 minut.
Když nemůžeš, tak přidej!
… byla jeho běžecká (a nejspíš i životní) filosofie, která se nenápadně ukotvila hluboko v mysli mnohých z nás.
Jenomže…
Vážně je tahle rada aplikovatelná i mimo (relativně omezenou) oblast běhu, potažmo sportu? Co když už není z čeho čerpat, protože jste si sáhli na pomyslné dno vlastních sil a přídavek už zkrátka není možný…? Cítíte, že i rezerva má vyčerpanou rezervu a čerpací stanice je v nedohlednu.
K zamyšlení nad (ne)omezeností lidské energie, podobně jako množstvím den, na která lze dopadnout, mne vedla má dobrá kamarádka.
Toho času zklamaná, čerstvě nešťastná a bolestivě zraněná Linda.
Někdy si spolu chodíme zaběhat. Emilovy ambice a vytrvalost sice nemáme, ale poklus na čerstvém vzduchu nám jednoznačně – fyzicky i mentálně – prospívá. Vybíháme téměř za každého počasí a navzájem se podporujeme. Nejenom při tréninku.
Dnes ráno to ovšem byl poměrně smutný výběh.
I příběh…
Za tu dobu, co se s Lindou známe, jsme jich společně už pár podobně neveselých zažily. Ventilovaly nepříjemné pocity, snažily se rozklíčovat dílčí životní nezdary a jedna druhé občas nastavily užitečné, nicméně ne vždy příjemné, zrcadlo.
Dneska jsem však raději nic nenastavovala
Mlčky jsem vnímala Lindinu tichou bolest a celou svou bytostí jí fandila. V duchu jsem si přála, aby ty překážky, se kterými se na své momentální cestě moje kamarádka potýká, zdárně překonala. A také, aby v její mysli zůstal alespoň drobný střípek toho báječného pocitu, co člověk zažívá bezprostředně po doběhnutí do cíle.
Ať už v pravém nebo přeneseném slova smyslu.
Běžely jsme dnes docela potichu. A ačkoli jsem se – více či méně urputně – snažila probudit alespoň malou část Lindiny (za normálních okolností) dravé životní energie, nějak to nefungovalo.
Zdálo se, že Linda už opravdu nemůže
Fyzicky se stále snažila, ale uvnitř byla zlomená. Už dlouho jela z rezervy, už párkrát se odrazila od svého pomyslného dna. Dokázala se ale pokaždé narovnat, zvednout hlavu a pokračovat. A ani v poměrně složitých situacích neztratila svůj osobitý smysl pro humor a jiskru naděje ve světle modrých očích.
Dnes to ale bylo jiné
Po celou dobu našeho neveselého sportování mi v uších zněla písnička od mladé české kapely, jejíž název plně kopíruje známou Emilovu větu: „Když nemůžeš, tak přidej!“
A tak jsem přidala
U toho mi však stále vrtalo hlavou, jak asi v tomto případě může přidat Linda, která se regulérně ocitla na konci svých sil. Nikoli těch fyzických, ačkoli zrovna dnes jí to ani neběželo tak jako obvykle.
No samozřejmě… Vždyť fyzično a psychika jsou jako propojené nádoby.
Když jsme následně seděly u kávy, Linda jako hromádka neštěstí, já zase nešťastná ze své bezradnosti, rozsvítilo se mi!
Myslím si totiž, že jsem přišla na způsob, jak přidat i ve chvíli, kdy už není z čeho brát:
Když nemůžeš, tak přidej. Ale – přidej jinde!
Své milé kamarádce Lindě přeji, aby přidala. Přidala tam, kde to jde a má smysl. Našla způsob, jak být znovu šťastná navzdory okolnostem. Soustředila se na místa, která fungují, věřila v „boží mlýny“, ale především sama v sebe…!
S láskou ke své kamarádce Lindě
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
