Líbí se mi, když věci okolo dávají smysl, televize zůstává vypnutá a mysl otevřená. Preferuji ticho před vynucenou konverzací a hlad po naplnění vědomostmi nikoli rohlíkem.
Mám ráda život, přestože bych ho občas s chutí a bez servítek vykázala do patřičných míst.
Aby viděl. Aby si zkusil. Aby ochutnal můj krajíc chleba!
Zrovna nedávno...
Jezdila jsem po Praze, přesněji řečeno – taxikařila jsem. Vezla jsem synka na jednu z jeho pravidelných týdenních aktivit a přemýšlela, zda si ve volných pětačtyřiceti minutách, co se tak sympaticky nabízejí, zastavím raději na nákup v neoblíbeném supermarketu nebo na kávu v oblíbené kavárně.
Už jsem to skoro měla vymyšlené, když…
Během doprovázení potomka ke dveřím paneláku, kde se jeho zájmová aktivita konala, jsem nějak nešikovně šlápla a natáhla se – v celé své kráse a velikosti – na místy zasněžený chodník.
Flákla jsem sebou přímo ukázkově a pravděpodobně narazila na jediný zledovatělý kousíček široko daleko. Smůla byla, že jsem upadla přesně na ‚bolavou‘ část svého těla, toho času v nutné rekonvalescenci. Zřejmě proto, abych jí znemožnila rychlé uzdravení a návrat mezi (z)dravý zbytek.
Poté, co jsem vydolovala poslední kousky neutrálního obličeje, slepila je na krátký okamžik k sobě, abych synka vypustila na hodinu houslí v relativním klidu, jsem ve svém šedostříbrném voze značky Peugeot dokonale podlehla nastupující bolesti.
Bylo mi jasné, že cesta do kavárny se nekoná. Na chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že kavárnu vyměním za lékárnu, protože jsem si nebyla jistá zásobou Ibalginu v domácí lékárničce. Nakonec jsem jen rezignovaně zůstala sedět v autě a netrpělivě čekala, až synovi skončí hodina.
Au! Bolelo to pekelně a já si nebyla jistá, nakolik budu schopná bezpečně dojet domů.
Dojeli jsme.
Jak moc bezpečně bych nerozmazávala, ale odřídit jsem to zvládla. Ne zcela funkční levá ruka je pro řízení automobilu přeci jen o trochu menší zlo, než kdybych se ocitla bez pravé.
V noci jsem se pak naprosto vysílená oddala splínu a celá se ponořila do vod sebelítosti.
Proč zrovna já…?
Jakoby nestačilo, co všechno se mi už za poslední měsíce stalo!
Když jsem se následující dny trochu uklidnila, bolest ustoupila a já se zase mohla spolehnout na obě ruce, začala jsem přemýšlet.
Otázku ‚proč zrovna já' jsem zkrátila na pouhé ‚proč‘.
Proč se mi poslední dobou opakovaně dějí věci, co mají tendenci zpomalit mne? Zastavit. Donutit být v klidu. Sledovat, vnímat a naslouchat.
Nikoli však svému okolí
A tak se snažím porozumět. Pochopit řeč svého těla, rozklíčovat vlastní pocity a dívat se nejenom prostřednictvím očí.
Jde to těžko. V povaze mám spíš rychlost a pohyb, než přešlapování na místě a nedostatek akce.
Jenomže…
Někdy je to zpomalení užitečné. V takové chvíli totiž – a možná paradoxně - dostáváte příležitost posunout se o dost dál, než když zběsile utíkáte vpřed. Protože vpřed nemusí nutně znamenat k cíli a důležitější než rychlost je směr.
Tak jsem se – donucena okolnostmi - zastavila
Abych přehodnotila směr, snížila rychlost, ubrala tlak a díky tomu všemu – snad - na té cestě potkala toho, koho potkat mám.
Abych konečně potkala sebe!
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
