Velký příběh malého práskače – to je stručná charakteristika minisérie Volha. Je o časech, kdy ve školách a na úřadech visel portrét Gustáva Husáka, komunisté normalizovali společnost a Standa Pekárek dostal protekční místo v Československé televizi. Hlavní roli šoféra, který chce jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy, vozit Karla Gotta a řídit volhu, hraje Kryštof Hádek.
Se Standou a jeho charakterem to bude asi komplikovanější než u většiny postav, které dostáváte. Měl jste i jeho rád?
Baví mě hrát postavy, u kterých je komplikovanější si je oblíbit. Myslím, že obecně to tak herci mají. Paradoxně je opravdu těžší hrát správňáka nebo hodného prince, protože nikdo není ze své podstaty tak dokonalý. Ještě jsem úplně nerozluštil, proč to tak je, ale možná z důvodu, že přetvářka je v případě těchto postav výrazně větší. Hrát záporáky je nejen zábavné, ale jsou i divácky atraktivnější. Neztotožní se divák lépe právě s jejich nedokonalostí?
Vy odpovídáte protiotázkou. To jste se naučil od Pekárka?
Asi ano, protože Standa je velmi obratný rétor, což si každý, kdo mu sedne do auta, hned
uvědomí. Specifikem v jeho řeči nejsou jen protiotázky.
Vaše postava velmi často namísto pozdravu říká jen: Třesu, šéfe. S kým byste si chtěl potřást pravicí?
Pokud bych měl vybrat někoho od filmu, tak mě napadá Vlasta Burian. V každém záběru jeho filmů se něco děje. Možná právě proto skoro vůbec nestárnou. A protože vím, jak těžké je pro herce každou jednotlivou situaci před kamerou naplnit, tak bych mu rád tou pravicí potřásl. Ale těch lidí je samozřejmě víc.
Vaše postava kolegy v práci buď oslovuje soudruhu, nebo vole. Co vám šlo lépe z úst?
Nerozlišoval jsem to. Obě slova mě bavila foneticky. Ale přistihl jsem se, že se mi malá dávka vulgárnosti prokopírovala taky do osobního života. Najednou jsem se slyšel, že mluvím tak, jak u sebe nejsem zvyklý. Nějaký čas jsem si musel na četnost vulgarit dávat v hovorech pozor.
Standa Pekárek je egocentrický podvodník, který podepíše spolupráci s StB. Jak moc je oblíbený v kolektivu?
Podle mě je to velký prospěchář. Absolutně postrádá morálku, ale nějaká malá část dobra
v něm určitě je. I když se hůř hledá. I kamarádství považuje za další způsob, jak dosáhnout svého. Nepatrný zárodek přátelství bych možná našel u produkčního Horáčka, hraje ho Tomáš Jeřábek. Toho ovšem také potřebuje ke splnění svých cílů. Možná jsme si tam ale to přátelství s Tomášem jenom domýšleli.
A jaký vztah má se svou matkou, která za něho pár problémů vyřeší?
Mají spolu skvělý vztah, jsou taková úderná dvojka, protože jsou si celkem podobní. Ona je
taky sobec. Ale když je nejhůř, tak synovi pomůže. Možná si vyčítá, že Standovi doma chyběla mužská ruka. Ten vztah matky a syna, tak jak ho ve scénáři popsal Honza Pachl, mě upřímně moc baví. Jsem vděčný za to, že jsem si v téhle dvojici mohl zahrát s Klárou Melíškovou.
Je to hypotetická otázka, ale dokázal byste se vy ubránit tlaku Státní bezpečnosti a neupsat se ke spolupráci? Představoval jste si sám sebe v té době, v situaci, kdy máte nějaké cíle, ale jste v pasti a je před vámi relativně jednoduché řešení?
Tohle je opravdu těžké si představit. Odpověď na tuto otázku jsem v sobě hledal několikrát.
Jedna věc je si nějakou takovou situaci vytvořit v představách, a úplně něco jiného je se v ní
reálně ocitnout. Rozhodně jsem rád, že v době, ve které žijeme, tahle dilemata řešit nemusíme.
Ale ještě ke Standovi Pekárkovi. On jedná zištně a je vlastně trochu hloupý. Jednou z ambicí vaší postavy je být řidičem Karla Gotta. Setkali jste se někdy?
Setkal jsem se s ním jen jednou. Bylo to nedlouho před jeho odchodem. Přišel na premiéru
televizního filmu Klec, ve kterém hrála Jiřina Bohdalová a já. Představili nás, byl jsem octěn.
Uložil jsem si to do paměti jako takový transcendentální životní okamžik. Najednou přede mnou stál člověk, kterého jsem znal z televize a který se mnou vlastně byl celý můj osavadní život. Něco podobného jsem prožil i při prvním setkání s Jiřinou Bohdalovou. Takže úplně chápu, proč byl Karel Gott Pekárkovým vysněným klientem.
Během natáčení Volhy jste seděl za volantem hned několik modelů a značek starých aut. Kolik hodin kondičních jízd jste s nimi najezdil před první klapkou?
V pěti dílech téhle minisérie jsem veteránů řídil hned několik. Standa jako šofér Československé televize začínal se škodovkou 1202, lidově zvanou Stejšn, přes GAZ M21 alias Carevnu se dostává až k vysněné Volze 24. Kondiční jízdy jsem ale nepotřeboval, řídil jsem už i starší auta a princip je vlastně pořád stejný. Volant, čtyři kola, převodovka, brzda, plyn. Jen u starších aut se může stát, že nebude něco drobně fungovat. S tím se musí počítat. I když lidé, kteří auta na natáčení půjčují, je mají ve výborném stavu. Ale jestli chcete veselou příhodu, tak například jednu Volhu 24 jsem musel zastavovat ruční brzdou.
Ve Volze fandíte Bohemce. Na stadionu kterého pražského fotbalového klubu vás mohou fanoušci potkat?
Teď už asi na žádném. Za svůj život jsem byl na fotbale asi pětkrát, ale čtyřikrát z toho na
Bohemce. Nejsem fanoušek konkrétního klubu, ale k Bohemce bych sympatie našel. Jsem takový latentní bohemák.
Jako Standa Pekárek se v minisérii dostanete do zákulisí natáčení slavných pořadů Československé televize. Vaše maminka je dramaturgyní na Kavčích horách. Kolik vám bylo, když vás s sebou vzala poprvé do práce?
To si nevzpomenu. Dříve než do televize jsem ale chodil do rozhlasu. Byl jsem členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Živě si pamatuji, jak jsem v budově rozhlasu na Vinohradské třídě nadšeně jezdil páternosterem. Myslím, že do televize jsem se dostal právě díky souboru a v rámci své vlastní práce. Maminka začala v České televizi pracovat až později.
Připravila: Karolína Blinková
Přidejte si MeziŽenami.cz na hlavní stránku Seznam.cz.