Volný čas

Léto v zimě – 1. část

Udělat si krátkou letní pauzu uprostřed hluboké zimy je fajn. A když se výletu za oceán kromě vás účastní ještě i celá rodina a pár přátel, může jít o zážitek skrz na skrz inspirativní.

Vyrazili jsme v půlce února. Dobrovolně a rádi opustili pošmourné počasí, chladná rána a temné večery, natěšeni na přívětivé sluneční paprsky a léčivý mořský vzduch. V kufru jen pár triček, šortky a – dámská část výpravy – několikery lehké šaty, v hlavě pak zcela jasnou představu ideální dovolené, která právě začínala.

Byli jsme jen malá nevýrazná skupinka o šesti lidech

Dvě dospělé ženy, jeden šťastný muž a tři lehce zpruzené děti v různých fázích pubertálního spurtu. Důvodem jejich nenálady byla zejména časná ranní hodina a mizerně vybavené berlínské letiště, odkud naše první letadlo startovalo. Ta zmiňovaná „mizérie“ se týkala především počtu a nabídky stánků s rychlým občerstvením.

Co na tom, že Maruška, má kamarádka a čestná členka výpravy, měla s sebou v příručním zavazadle velkou bohatou svačinu o několika chodech…

První drobný zádrhel nastal na madridském letišti, kde jsme přestupovali. Zřejmě jsme nepůsobili až tak nevýrazně, protože zrovna mě si letištní ochranka vytipovala jako člověka podezřelého z převozu omamných a psychotropních látek. Nekompromisně mne odvedli stranou do úzké temné místnosti, kde jsem spolu s několika dalšími nedůvěryhodnými pasažéry musela podstoupit poměrně nedůstojný test na drogy.

Prošla jsem…

ale přiznávám, že místy mne už obcházela celkem reálná obava, že mám (nejenom) po dovolené. Ti lidé brali totiž svou práci vskutku zodpovědně a na každém příchozím si dávali až obdivuhodně záležet. 

Všem se viditelně ulevilo, když jsem po nekonečně dlouhých minutách vyšla z kabinky s čistým štítem a mohla spolu s ostatními pokračovat v cestě.

Let do Miami jsme přežili bez výraznější újmy a dokonce jsme – díky časovému posunu – o šest hodin omládli. To se bohužel na naší vizáži nijak hezky neprojevilo, možná spíš naopak.

Amerika nás uvítala … překvapivě

Při výstupu z letadla nás čekaly další nesnáze. Potíže se tentokrát netýkaly mě osobně, ale již zmiňované Marušky.

Protože… tu svačinu z domova jsme přeci jen měli sníst!

Kamarádku i s třináctiletým synem zadržela americká letištní policie, resp. jejich malý vycvičený pes. Ten působil natolik hladově, že se málem dostal až do zapnutého batohu na Maruščiných zádech.

Poté následovalo opětovné rozdělení naší skupiny a téměř hodinové čekání na zadržené členy. Část výpravy si totiž neuvědomila, že se do USA v žádném případě nesmí vyvážet (kromě drog) ani potraviny, a druhou část nenapadlo tu první o dané skutečnosti informovat.

Zbytek neuvěřitelně dlouhého dne už proběhl bez výraznějších komplikací a my, těsně před upadnutím do přechodného kómatu, všichni svorně doufali v bezproblémové nadcházející dny.

No… Člověk míní, život mění 🙂


(pokračování příště)

Lea Raif

Foto: soukromý archiv


Diskuze: příspěvků