Ano. Jak jsem psala už minule. Člověk míní, život mění. Nic neobvyklého, nic překvapivého. Překvapivé je spíš to, když se situace vyvíjí přesně podle nastaveného plánu. A to tedy rozhodně nebyl náš případ!
Po první noci v Miami jsme se cítili dobře. Odpočinutí a čistí. Po tak dlouhém letu a předchozím náročném dnu jsme byli schopni ocenit komfort teplé sprchy v malé hotelové koupelně až s neúměrným nadšením a takto pozitivně nastartováni jsme opustili své úvodní americké útočiště.
Čekala nás desetidenní poznávací plavba rozlehlým oceánem
Naše plavidlo připomínalo spíš hustě osídlené město okresního charakteru a jen těžko se dalo uvěřit, že jde stále ještě o dopravní prostředek.
Nalodění bylo možné až v pozdně odpoledních hodinách, proto jsme si už předem zamluvili prostorný sedmimístný vůz značky Chrysler a vydali se na obhlídku amerických nákupních center. Z vyprávění znalců jsme byli nachystáni na příjemnou skutečnost, že v Americe se dá nakupovat podstatně levněji než u nás a výběr značko- i neznačkového zboží je nesrovnatelný. Proto jsme vycestovali s poloprázdnými kufry, abychom je následně mohli utěšeně naplnit novými módními kousky.
Celkem se dařilo…
Vlastně se dařilo velice. Zastavit nás mohla jen omezená kapacita zavazadel a drobná časová tíseň, do které jsme se díky miamské nákupní horečce dostali.
Maruščin nápad na pořízení dalšího zavazadla se nesetkal s náležitým ohlasem zejména u nejmladších členů výpravy, a hrozba odpolední dopravní zácpy směrem k přístavu nás přeci jen vrátila zpátky na zem, resp. do auta.
Rozlehlý městský přístav jsme našli poměrně snadno. Úspěšně jsme projeli i první kontrolou, ukázali pasy a lodní lístky a celkem bez potíží našli i náš terminál.
Místo, kde jsme měli odevzdat vypůjčený vůz, bylo nedílnou součástí miamského přístavu, proto jsme záležitost nijak výrazně neřešili. Nakonec – u vjezdu jsme zahlédli poměrně výrazný směrník.
Dámská část výpravy poslušně zůstala u vyložených zavazadel, pánská – jen tak nalehko – nasedla zpět do auta s cílem vyhledat kancelář autopůjčovny. S sebou jen smlouvu o pronájmu a téměř vybitý mobil.
Čekaly jsme
Zpočátku klidně, později jsme náš klid začínaly pomalu ztrácet.
„Neměli by tady už být?“ zazněla konečně ta věta a rozťala mírně nervózní ticho. Kývla jsem a s obavou pohlédla na zhasnutý displej svého telefonu.
„Zkusím zavolat, jak jsou na tom,“ rozhodla jsem.
Telefon poměrně dlouho vyzváněl…
Po chvilce se ale ty podivně vzdálené tóny dočista vytratily. Aparátu kdesi v útrobách miamském přístavu zřejmě nadobro došla energie a nám, po dalších nekonečně dlouhých minutách, trpělivost, a především klid. Nervózně jsme poposedávaly a utěšovaly jedna druhou, že vše bude v pořádku.
Definitivně nás ovšem rozhodilo zjištění, že veškeré pasy a lodní lístky, stejně jako zbylé mobilní telefony, zůstaly v malém batohu, co se už trochu líně opíral o velký černý kufr vedle mé levé nohy.
Pánská část výpravy byla už víc jak hodinu pryč! Na neprobádané americké půdě, v zemi přísně střežené, s extrémně uvědomělými policisty a netušenými nástrahami.
Bez dokladů a telefonního spojení…
Loď odplouvala za pouhé 3 hodiny a poslední nalodění bylo možné provést nejpozději do 60 minut.
(… pokračování příště)
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
