Jednoho krásného dne se chystám na slavnostní otevření kadeřnického salonu, kde budu hlavní tváří. Z telefonu zní ženský hlas se silným britským akcentem, který mi nabídne,že pokud budu mít čas a zájem, tak se mám druhého dne dostavit do hotelu Mandarin Oriental nalíčit a učesat Lou Reeda.
Lou Reed, Lou Reed, něco mi to říká. Spíš mě zaujalo, že se jedná o focení pro titulní stranu věhlasných anglických The Times. Řekla jsem, že ano, že mám zájem a ať mi mailem pošlou zbylé informace. Doma jsem si dala do googlu Lou Reed… hmm zpěvák, textař, herec… hraje s Metallicou… hmm dám si ho do youtube a první píseň od něj je Just a perfect day… kterou miluju! Tak teď už se mi roztřásly ruce. Studuji jeho fotografie, jak si češe vlasy, jaký styl oblečení preferuje a tak dále. Začínám se uklidňovat, nebude to tak strašné, jede na přirozenost a punkový styl. Druhého dne se svým kufříčkem a kabelkou a vzrušeným srdcem, co tluče až někde v krku, se ohlašuji na recepci. „Jsem make up artist a jdu líčit pana Reeda.“ Posílají mě na jeho pokoj.
Otevírá a překvapeně na mě kouká. Oznámím mu, že ho jdu nalíčit a učesat. Na to mi řekne, ze na mě není připraven a ať počkám v lobby… a zavře dveře. Bomba, slibný začátek. Naštěstí se ke mně v lobby přidá novinář z Timesu Will Hodgkinson (rock and pop critic). Měl na hlavě afro, kalhoty zvony a květinovou úzkou košili. Hrozně mě bavil a vlastně i uklidnil. Nakonec dorazil Lou Reed. Měl na sobě asijské sukňokalhoty, gumové boty a proužkované ponožky – fialovo černé. V duchu jsem se usmála, sranda, ale doufám, že mi nepřipíšou i styling. Pan Reed mi povídá:„ Mám mokré vlasy ze sprchy, co s tím uděláte?“ Tak mu hrábnu do vlasů a pronesu, „Není to tak strašné, to brzy uschne.“ On se na mě zadívá a povídá: “Vaše vlasy jsou strašné.“ Na sucho polknu a nevím, co mám říct. Nechá mě pár vteřin v tomto trapném okamžiku, mrkne na mě řekne: „Just kidding.“ No ještě že tak. Pozve mě na pití a zkoumavě si mě prohlíží. Ptá se mě, zda jsem nervózní… dále se mě ptá, zda ta vuittonka je pravá… a je úplně v šoku, když vytáhnu Iphone a poprosím ho o společné foto.
Řekla bych, že čekal, že tu snad budeme ještě lézt po stromech 🙂 jo kapitalismus se dostane všude. A věřím, že bohem jako pan Reed je velmi zklamán, ale takový už je život. Focení samotné bylo velmi rychlé, odlíčila jsem, učesala… podržela odrazku při focení a odešla s radostným úsměvem na rtech… nevím, kdy naposledy si mě tak někdo dobíral a celou mě znervózněl… Hmm, už vím. Veronika Žilková.
Chcete-li se autorky na něco zeptat, najdete ji v naší poradně.
Autor: Janine Alexander
Foto: Janine Alexander
11. 7. 2012
