Asi nemá smysl vyjmenovávat, které všechny sporty jste už vyzkoušela, tak se zkusím zeptat jinak – co vás momentálně nejvíc baví?
Před čtyřicítkou jsem se poprvé na Havaji postavila na surfovací prkno. A když jsem chytla svou první vlnu, potvrdilo se moje dávné tušení, že není na světě krásnější a návykovější sport. Tady v Česku sice nemáme vlny, přesto se dá s prknem jezdit i u nás. V padesátých letech minulého století totiž havajští beach boys, kteří dohlíželi na klienty na pláži Waikiki, na prknech stáli a poháněli se pádlem – aby lépe viděli na své zákazníky a byli u nich rychleji. A tak vznikl SUP neboli stand up paddleboarding. V současnosti je to nejrychleji se rozvíjející vodní sport na světě. Abych neměla abstinenční příznaky, než se dostanu do vln, jezdím po Vltavě v Praze.
Dá se říci, že si při sportování odpočinete?
Mě to prostě baví. Jsem kinetický typ, mým principem se stal pohyb. To, že jsem v dobré kondici, už považuju za něco navíc. Mimochodem, SUP neboli prkno na rybníku je i skvělé kondiční cvičení. A fakt skoro pro každého!
Už pár let moderujete tříhodinové dopolední vysílání na Radiožurnálu. Jak dlouho se na to připravujete?
Moje příprava znamená mnoho stran rešerší, výstavy, filmy, divadla, dokumenty – a hlavně setkávání se s lidmi. Takže i mimo rozhlas mám dost co dělat. Ale spoustu zajímavého se člověk dozví, a to vůbec nemluvím o tom, že lidé, kteří něco dokázali a ve svých oborech patří ke špičce, přijdou za mnou a já je mám celou hodinu skoro jen pro sebe. Kdo má takové štěstí?
Zdá se mi, že jste si oblíbila nezvyklé akce. Sama si je i vyhledáváte? Kdo si například vymyslel maratón devadesáti rozhovorů, který jste nedávno vedli s kolegou Janem Pokorným na rozhlasových vlnách?
Maratón vymyslel šéf zpravodajství Radiožurnálu, Martin Ondráček. Byl to skvělý nápad, musím říci, že mě to neuvěřitelně „nakoplo“. A když vám 90 lidí přinese do studia tolik energie, nemusíte vůbec spát, což se nám téměř podařilo! Z non-stop 48 hodin mluveného slova jsem spala asi 5 až 6 hodin, Honza tak 3 hodiny. Vysílali jsme živě, z Václavského náměstí, kde je to během víkendových nocí obzvláště divoké. V jednu chvíli nám jeden bodyguard nestačil.
Léta jsme vás vídali v televizi. Neplánujete nějakou formou návrat na obrazovku?
Pravidelně moderuji Autoškolu národa a předávání titulu Sportovec roku. A čekám, jestli se v jedné televizi schválí dokumentární projekt, na kterém se mám podílet.
Nedávno jste byla na pár dní v Moskvě. Proč jste se tam vypravila?
Letěla jsem za manželem, který tam pracuje. Při poslední návštěvě jsme se dokonce zašli podívat na vůdce proletářské revoluce do mauzolea. Byl to s tím vším, co víme a co jsme kdysi v bývalém Československu částečně i žili, poměrně stísněný pocit. Ovšem ještě větší paradox jsem zažívala, když nás obklopili japonští a čínští turisté… Celé to bylo bizarní. Ale šli jsme; kdo ví, jak dlouho bude ta věc podobná Leninovi na Rudém náměstí ještě ležet. Ten zážitek ještě zpracovávám – i v sobě, i na papíře.
Text: Marcela
Foto: archiv Lucie Výborné
7. 8. 2013
