Volný čas

O pozdě vyřčené pravdě 2. díl

Dnes pro vás máme druhý díl povídky O pozdě vyřčené pravdě od Annie D. Fox. Kdo už se těší, jak to dopadlo?

Opustila jsem ho po dalším měsíci a už jsem se nikdy nevrátila. Po krátké době jsme se rozvedli. Nevím přesně kdy, ale někdy mezi těmi mými odchody a příchody byl Monty na soustředění a my jsme měli v práci večírek. No a já, vyprahlá po objetí a dotecích, jsem skončila v posteli se spolupracovníkem. 

Nebylo to Montyho…

Pár týdnů po této jediné noci se mi v práci udělalo tak zle, že mě odvezla záchranka s podezřením na mimoděložní těhotenství. Následovalo rychlé laparoskopické vyšetření, které tuto diagnózu vyloučilo. Těhotná jsem ale byla. Věděla jsem naprosto jistě, že dítě není Montyho. 

Ležela jsem v nemocničním pokoji a zvažovala, jak dál. Rozhodla jsem se promluvit si s doktorem a všechno mu o zapeklité záležitosti říct. Díval se na mě a pokyvoval hlavou. „Holka nešťastná, co s tebou? Zůstaneš tady ještě dva dny a rozmysli si, zda si dítě necháš, nebo půjdeš na potrat. Montymu můžeš říct, že laparoskopickým zákrokem mohlo dojít k porušení plodu.“ 

Těžké rozhodnutí

Což skutečně mohla, a nemusela být pravda. Zvažovala jsem dva dny všechny možné varianty a rozhodla se pro potrat. Variantu, že si dítě nechám a budu spoléhat na to, že se nikdy nepřijde na skutečnost, že dítě není jeho, jsem úplně zavrhla. Ještě jsem v sobě nenašla sílu a odvahu říct mu pravdu.

Dokázala jsem to až o patnáct let později. Život někdy přede nitky osudu nečekaně a krásně, přináší nám pořád příležitosti, jenom je zahlédnout. Po patnácti letech jsem totiž potkala na golfovém turnaji zmiňovaného kolegu z práce, se kterým jsem tenkrát čekala dítě. On se ke mně hlásil a nadšeně mě vítal, ale já vůči němu cítila zlost. Bylo na něm vidět, že nechápe, o co tady jde. 

Uplynulo pár měsíců a zase jsem ho na turnaji potkala. Pocítila jsem velmi zvláštní vnitřní pohnutí, sedla jsem hned k telefonu a všechno mu napsala. Dostala jsem odpověď, že je zaskočen, o ničem neměl tušení. 

Nutně tě potřebuji obejmout

Po turnaji jsem si vezla golfové hole do auta. A najednou jde proti mně on, díváme se na sebe rozpačitě. Jsme na celém parkovišti jenom my dva. Cítím velkou posvátnost chvíle a současně vnímám můj vnitřní vztek, pozoruji ho a on se rozpouští.

„Nutně tě potřebuji obejmout,“ špitnu. 

„Já tebe taky.“ 

Pomalu se k sobě přiblížíme a pak stojíme pár okamžiků v tichém objetí bez jediného slova. Něco mezi námi silně proudí, pomalu to uhasíná. Odstupujeme od sebe, díváme se jeden druhému do očí. 

„V pořádku?“ ptá se. 

„V pořádku, je mi hezky. Moc ti za všechno děkuji.“ 

Zaplavuje mě dojetí, zvláštní příjemný tlak na hrudi je nezapomenutelný. Loučíme se, on odjíždí a já vnímám, že tato kapitola mého života je téměř uzavřena. 

Po pozoruhodné události jsem se rozhodla zbavit všech nánosů, které jsem si vytvořila, a které se pojí k příběhu. Montymu jsem napsala dopis a své jednání pravdivě vylíčila. Ihned mi klidně volal.

„Zbojníku, děkuji ti za pravdu, moc se mi ulevilo. Vždycky jsem něco podobného tušil, ale neměl jsem odvahu tě obvinit.“

Pravda prý osvobozuje. A já se cítila svobodná a volná.

Povídku najdete v knize Pohádky mého života. 

Více informací na www.pohadkymehozivota.cz


Autor: Annie D. Fox
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků