Petra Krajčinovič a Silvia Klasová založily neziskovou organizaci HUB4Life, která nabízí praktický systém vzdělávání. Učí znevýhodněné děti a teenagery zvládat každodenní život skrze reálnou zkušenost.
Jak se z úspěšných žen stane tandem, který místo ega staví srdce?
Silvia: Jednoduše. Dvě lahve prosecca a je to tam.
Petra: Podepisuji
Měly jste profesní úspěch — proč vám to nestačilo?
Silvia: Vždy jsem chtěla tím, co dělám, měnit společnost k lepšímu. Pocházím ze Slovenska, kde jsem žila až do svých 31 let. A tam jsem začala s nápadem zorganizovat Filmový festival 4 živly. Chtěla jsem vytvořit inspirativní akci, kde se budeme bavit o filmech, umění, různých pohledech na svět. Film i televize, nebo pohyblivé obrázky, ale i jiné druhy umění mají schopnost lidem ukázat, jak žijí ostatní, zasáhnout je, přinutit je přemýšlet, vystoupit ze své komfortní zóny. V jeden moment jsem si ale uvědomila, že dospělé už je někdy těžké formovat, že už může být pozdě nebo ani nechtějí. A že je nutné začít od dětí, které dokážou vše vstřebat rychleji a bez předsudků.
I proto jsem v momentě, když jsem se stala poprvé mámou, založila dětskou část Filmového festivalu 4 živly s názvem Dětské 4 živly. Když jsme se s Petrou bavily o jejích aktivitách pro děti a jejím záměru, přišlo mi to jako skvělá věc. Mediální gramotnost je super, pohybové aktivity jsou super, tvořivé kroužky jsou super, ale děti často nemají úplné základy, na kterých můžou budovat další a další nástavbu. A už vůbec ne děti, které to potřebují nejvíc. Přišlo mi, že kromě dalšího profesního směřování v televizní oblasti bych mohla věnovat část své energie právě tímto potřebným směrem. Věděla jsem, že Petra je parťák, co má know-how, vzdělání a tah na branku.
Petra: Děkuji, Si! Můj pohled. Byly jsme spiklenkyně už v dobách, kdy jsme psaly seriál Ulice. Máme stejně staré děti, podobné zájmy, ale i životní filozofii, a hlavně punk smysl pro humor. Silva je super partner in crime, ale i spolehlivá bytost a rovný člověk. Od začátku jsem věděla, že spolu můžeme dokázat něco velkého. A právě určitá míra úspěchu, profesního i soukromého, příčetné jedince táhne k pomoci druhým. Z našeho posezení u prosečka se z nápadu stala realita. Vznik Hub4life měl příjemně klidný a přirozený vývoj. Zato teď je to jízda na 7 000 otáček bez vidiny horizontu.
Jaký příběh nebo moment z vašeho života nejvíc vystihuje, proč děláte právě tohle?
Silvia: Za mě určitě narození obou dětí, víc jsem začala přemýšlet o tom, jak a v jakém světě budou žít. A i když jsem to taky neměla lehké – prvního syna jsem vychovávala až do jeho 7 let jako samoživitelka – uvědomovala jsem si pořád, že se mám dobře, že jsme zabezpečení a že můj syn má pořád vedle sebe mě jako oporu a průvodce. Je ale spousta dětí, které to štěstí nemají.
Petra: U mě je to spíš než příběh řada momentů z dětství a dospívání doprovázených nepříjemnými pocity. Často rotující otázky v mojí hlavě „Nevím, kdo jsem a kam směřuji.“ Doprovázené nevysvětlitelným strachem. Toužila jsem najít cestu, a to se mi definitivně podařilo až po čtyřicítce, kdy jsem potkala svého prvního kouče. Do té doby jsem plnila sny rodičů, manžela a snažila se dělat radost všem kolem. Než…
Co vás naučily vaše děti o životě? U Petry i děti, s nimiž pracuje?
Silvia: Být tady a teď. Náš život je neustálé plánování, já sama jsem control freak a detailista a ráda mám věci nalinkované. Někdy je ale nutné vše odhodit a užívat si přítomný okamžik, improvizovat. Často s tím bojuji, ale snad jsem se v tomto umění aspoň trochu zlepšila…
Petra: Děti jsou zdrojem čisté energie, než jim ji my dospělí umažeme svými příkazy, hloupými připomínkami a „dobře míněnými radami“. Děti se chtějí rozvíjet a být přirozeně lepší. Touží být chválené a dostávat pocit důležitosti. K tomu všemu potřebují jen kompas a průvodce. Mám dvě dcery. První jsem vychovávala způsobem, který jsem převzala z domova okořeněný pedagogikou z předrevolučních učebnic. Nebyl to dobrý přístup. Druhou dceru jsem provedla dětstvím a nyní ji ukazuji cestu dospíváním. Přirozeně jsem najela na koučovací přístup.
Proč jste se rozhodly věnovat právě dětem?
Silvia: Na rozdíl od Petry, vystudované pedagožky, jsem se nerozhodla dominantně věnovat právě dětem. Nejsem pedagogický typ, nemám potřebnou trpělivost, ale vnímám bezbrannost dětí a to, že jsou naše budoucnost. I když tahle věta zní jako klišé, nebyla nikdy víc aktuální než teď. Děti mají schopnost udělat svět lepším, když je správně povedeme a vybavíme je kompetencemi, které jim pomohou se v životě rozhodovat a mít sebedůvěru ve své schopnosti. Každé dítě si zaslouží mít po svém boku dospělé, které ho nasměřují, budou mu oporou i zdrojem praktických zkušeností.
Petra: Já už v dětství věděla, že chci učit nebo vzdělávat a vychovávat. Navíc v tom byla určitá magie umění upoutat pozornost. Moje máma říkala, že jsem jako krysař. Už tehdy se za mnou i jako dítětem táhli vrstevníci z Nuslí a okolí. Postupem času přes mediální zkušenost jsem vypilovala rétoriku a pak na literární akademii mě naučili dobře psát. Ve spojení s koučováním vznikla kouzelná trojice schopností. Z nich jsem vytvořila originální programy pro ženy a ženy – matky. Od maminek byl už jen krůček zpět dětem. A ten jsem před čtyřmi lety udělala.
Co vám v dětství chybělo natolik, že to dnes chcete vědomě dávat dětem?
Silvia: Pocit jistoty, předvídatelnosti, kontroly nad svým životem. Možná právě proto se ze mě stal člověk, který se někdy snaží mít nad svým životem až moc velkou kontrolu, mít vše naplánované a odfajfkovávat si splněné úkoly ze seznamu. Najít tu správnou míru, aby člověk nebyl příliš sešněrovaný, ale zároveň, aby na věci nekašlal, není lehké. Je spousta dětí, které cítí, že kontrolu nad svým životem nemají vůbec, netuší, co dělat, aby se v něm líp orientovaly a cítily se přirozeně. To vše se dá natrénovat po malých krůčcích.
Petra: Chyběl mi průvodce a řád a taky pozornost a naslouchání. Domov byl nepředvídatelný. Vše se točilo kolem toho, jakou bude mít táta náladu. Vše se podřizovalo jeho kontrole nebo nekontrolovatelnosti. Jediný dospělý tvor, který mi dával pocit bezpečí a důležitosti byla moje babička! S ní jsem se cítila v bezpečí, navíc vyslyšená a vždycky výjimečná. Nejen proto dobře vím, jak moc důležité jsou pro děti pocity bezpečí a důležitosti. Jedině v bezpečném prostoru s rozumným průvodcem, který naslouchá, mohou děti dobře porozumět samy sobě.
Co dnes děti nejvíc potřebují, ale dospělí to často přehlížejí?
Silvia: Svět je čím dál komplikovanější, a je těžké se zorientovat v neustále se měnící době, kde máte 24 hodin denně k dispozici zprávy o všem, co se děje. Je to složité pro dospělého, jak složité to musí být pro dítě? Když slyší, kde všude je vojna, že umírají lidé, není dost surovin, planeta se otepluje, že nás nahradí AI… Je velice lehké podlehnout chmurám a dojmu, že nic nemá smysl. Proto je důležité posilovat kompetence dětí, jejich samostatnost a sebejistotu, že to zvládnou i ve světě, který je složitý a neustále se proměňuje.
Petra: Právě to, co jsem zmínila výše, děti potřebují být slyšené, mít pocit bezpečí a potřebují pozornost. To je to, co jim chybí a rodiče často nepovažují za důležité! Namísto kupování blbin a rozvážení na mnohdy nesmysluplné kroužky dát dětem čas. Děti potřebují získat jistotu, že jsou pro rodiče, pro svět důležité.
Proč podle vás děti dnes nepotřebují jen informace, ale hlavně praktické vedení?
Silvia: Informace máme na každém kroku, otázkou je, jestli je dokážeme správně zhodnotit, zpracovat nebo ověřit. Jak vidíme dnes a denně na příkladu fake news, i spousta dospělých s tím má problémy. Děti se často dostávají k informacím nepřiměřeným jejich věku, vývoji, ovládají sice techniku, tablet, telefon, dokážou se pohybovat po internetu, ale chybí jim úplně základní dovednosti: jak se o sebe postarat po stránce fyzické i psychické, aby byly v pohodě. To se naučí jen praxí, tím, že jim je někdo ukáže, oni si je vyzkoušejí, pak znovu a znovu, až si budou jisté, že to zvládají.
Petra: Bože, už ne víc informací! Pojďme děti vrátit ze skleněných chrámů konzumu zpět na pole a do lesa. Naučit je prostřednictvím reálných zkušeností poznávat svět a samy sebe. Projít cestou sebepoznání. Pozorovat a pojmenovat své motivace. Vykopat talenty. Pohnojit sebevědomí. Prakticky znamená bez školometských frází, v reálných situacích.
Když říkáte „učíme děti praxí zvládat život“, co to znamená v realitě jednoho obyčejného dne?
Petra: Děti vedeme od drobných opakovatelných rutin – jako je každodenní péče o sebe, hygiena nebo stravování – přes praktické dovednosti, jako je hospodaření s penězi, časem a práce se sebekázní, až po složitější věci, což jsou vztahy, komunikace a zvládání priorit. Postupně se dostáváme i k tomu, co mohou ve svém životě ovlivnit a co už ne. Jako byste stavěla Maslowovu pyramidu z praxe. Taková je realita obyčejného dne, složená z praktických prvků.
Co vás nejvíc bolí, když se díváte na to, s čím dnešní děti vyrůstají?
Silvia: Bažina internetu, který byl ještě nedávno mořem informací, propojením s celým světem, pro ně začíná být velkou pastí. Slyší o algoritmech, ale netuší, že jim podléhají stejně, jako by to bylo s jakoukoliv old school drogou. Přála bych si, aby víc budovali přátelství, komunikaci a kooperaci tak, jak se to třeba dělá ve skautských oddílech. To je pro mě v dnešní době úplným zázrakem, líhní samostatných osobností, ze kterých se stávají lídři.
Petra: Souhlasím, bažina internetu a sociálních sítí a ohlušující přemíra informací až po AI devalvující mozkovou činnost. Děti potřebují běhat venku, lézt po stromech, sázet, sklízet, vařit a být součástí party, komunity a prožívat nikoliv přežívat. Budovat a posilovat charakter.
Kde podle vás systém dětem nestačí?
Petra: No právě ve vzdělávání. Škola učí učivo, to je v pořádku, máme to tak nastavené už po generace. Ale nikdo nenabízí ucelený program, jak trénovat život nanečisto. Jak se naučit zvládat běžné i náročné životní situace.
Co chcete dětem předat, co se běžně ve škole nenaučí?
Petra: Program, který jsme s Hub4life vystavěly na reálných zkušenostech a prožitcích. Program, který funguje a děti z něj budou těžit po celý život.
Co k tomu potřebujete?
Silvia: Aktuálně nám chybí zázemí – máme krásně zrekonstruovanou kuchyni, hygienické zázemí, ale chybí nám druhá místnost.
Petra: Právě teď bezpečnou tréninkovou místnost. Teda tu místnost už máme, je součástí domečku, kde se nachází studio Na cibuli, ale je v dezolátním stavu. Studio už používáme, ale zoufale chybí další prostor, kde budeme děti učit zvládat život. Praha 4 nám s opravami interiéru finančně nepomůže a my nyní pořádáme sbírku na HitHit, kde nám dobří lidé přispívají na opravu a možná přidají i na vybavení místnosti a výukové materiály.
Co byste chtěly, aby o sobě jednou vědělo dítě, které projde Hub4Life?
Silvia: Vím, že to dokážu, a mám k tomu veškeré nástroje.
Petra: Rozumím tomu, kdo jsem, kam jdu, co chci a co k tomu potřebuji.
Připravila: Katka Soušková
