Odmítla jsem nastoupit do sanitky, ale nebylo mi to nic platné. Přes moje protesty mě naložili na lehátko a šoupli dovnitř.
Pokusila jsem se zvednout, ale dveře už se zabouchly a zdravotník mě položil zpátky. Vůz se dal do pohybu a mně se zmocňovala čím dál větší hrůza. Znovu jsem se začala zvedat, aniž bych věděla, o co se snažím.
„Všechno je v pořádku. Jenom vám dáme trochu kyslíku a v nemocnici vás vyšetří. Omdlela jste a trochu jste se praštila.“
„Ale mně nic není!“
To už mi druhá sestra nasazuje kyslíkovou masku a ten druhý mě přidržuje, abych sebou nemlela.
„Dýchejte klidně.“
Snažím se uklidnit dech a za chvíli jako kdyby se nadechlo celé moje tělo svěžestí. Přestanu se vzpouzet a nervózně se uložím. Na příjmu mi zavedou infuzi, ačkoliv se tomu zase bráním, ale i ta mi zřejmě udělá dobře. Mám se nachystat na rentgen hlavy a mezitím se každého ptám, jestli neví, co se stalo s těmi, kteří byli od nás přivezení. Všichni vrtí hlavou.
Teprve asistentka na rentgenu je sdílnější. „Většina je víceméně v pořádku jako vy. Jenom jeden člověk tady zůstane. Byl přímo zasažený výbuchem a je něčím poleptaný.“
Škubnu sebou.
„Můžete jít, doktorka si vás zavolá.“
„Nevíte, kde leží?“
„Kdo?“
„No ten zraněný!“
„To nevím. A stejně by vás k němu nepustili.“
Čekám na výsledky rentgenu. Chodba je skoro prázdná, opírám se o parapet špinavého okna a snažím se udržet si jasnou hlavu. Musí být v pořádku. Jinak už nic nemá cenu. Teď jsme sice nebyli spolu, ale představa, že bych ho už třeba nikdy neviděla a nepromluvila s ním, je nepředstavitelná.
„Tak slečno, je to v pořádku, můžete jít domů. Dneska už jenom odpočívejte.“
Otočím se a přede mnou stojí lékařka, nebude o moc starší než já.
„Prosím vás, kde leží pan Šmíd? Ráno ho přivezli taky z té havárie.“
„Hospitalizovali jsme jenom jednoho pána, to by mohl být on. Ano, Šmíd, to bude on. Bude na chirurgii, zeptejte se tam, páté patro.“
Na nic nečekám, posbírám si věci a doběhnu k výtahu. Trvá nekonečně dlouho, než přijede. Konečně se otevřou dveře a nastoupím. Uvidím se v zrcadle. Rozcuchaná, ušpiněná. Jak asi vypadá on?
Vidím jeho spálené vlasy, obočí roztržené a hrudník a ruce. Po tvářích se mi rozkutálejí slzy. Je mi úplně jedno, jak bude vypadat. Hlavně ať je v pořádku. Konečně výtah zastaví a já doběhnu ke vstupním dveřím oddělení. A pak mě něco napadne. Tohle je normální oddělení. Nemůže to být vážné! Utřu si slzy a odevzdaně zmáčknu zvonek.
KONEC
Autor: Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixaby
