Iveta má kamarádku Janu, se kterou prožívaly spoustu věcí už od mala. Jedna druhé se svěřovaly a držely při sobě. Jana se vdala a po čase přišel rozvod. Iveta si musela přiznat, že svoji kamarádku vlastně vůbec neznala, že netušila, co od mužů očekává. Ale přesto se zamyslela nad tím, zda by neměla Janě pomoct její manželství zachránit.
Nejkrásnější šaty
Mám kamarádku Janu, kamarádíme spolu od mala a někdy mi přijde, že jsme jako sestry. Jedna druhé se svěřujeme a občas i jedna druhé poradíme.
Pokud jde o lásky, jely jsme v tom spolu až donedávna, tím chci říct, že jsme jedna druhé vyprávěly svoje eskapády. Až do chvíle, než Jana potkala svého budoucího manžela. Během minuty úplně zblbla a rychle se koukala vdát. Asi aby si ho pojistila.
Musela to být událost, o které se bude mluvit ještě dlouho poté. Jana totiž nikdy nebyla z těch, co by nechtěli mít všechno dokonalé. Nejlepší. Když milovala, tak se muži oddávala naplno. Když trpěla, tak to dávala taky jaksepatří najevo. A když se vdávala, nemohlo to být jiné než velkolepé.
„Moje svatba musí být hollywoodská!“ smála se, když jsem ji doprovázela do svatebního salonu, aby si vybrala svatební šaty. Princeznovské, s vlečkou, krajkové, prostě ty nejkrásnější. „Můj nastávající na mně musí oči nechat! A svatebčani taky!“ Ano, o to jí šlo, aby ji obdivovali úplně všichni.
Svatba roku
Rozumělo se samo sebou, že půjdu Janě za svědka. Stála jsem za ní a všimla jsem si, že se jí třesou ruce a lesknou oči. I já jsem byla dojatá, ale z ní jsem cítila směs nervozity, štěstí a přesvědčení, že právě teď začíná pohádka. Její: „Ano,“ bylo krásné, zvučné radostné – a nastávající manžel se na ni díval opravdu jako na princeznu.
Na hostině se všichni veselili, hudba hrála, tančilo se, šampaňské teklo proudem a Jana se smála a radovala tak, jak jsem ji snad nikdy neviděla. Mám-li být upřímná, docela jsem jí záviděla. Krásnou svatbu, na kterou se, jak jsem předpokládala, složila celá rodina i to štěstí, které z ní zářilo.
„Iveto moje milá,“ zašeptala mi tehdy, „opravdová láska fakt existuje. I ty ji najdeš, nemusíš mít strach.“
Strach jsem neměla o sebe, ale spíš o ni. Už tehdy mi to všechno přišlo trochu přehnané, strojené, neupřímné. Protože jestli je všechno opravdu růžové, to nakonec vždycky ukáže až čas. A Jana se vdala po sotva půlroční známosti – a to mi nepřišlo jako záruka budoucího štěstí.
Dokonalé manželství
Zpočátku ale všechno působilo idylicky. Jana mi psala, volala, občas jsme se potkaly na kávě. Vyprávěla, že se mají krásně, že budou kupovat dům: „To víš, naši nám museli pomoct, jinak bychom na něj neměli,“ a že ten její je skvělý. „Holka, on dokonce uvaří a postará se i o prádlo, to jsem fakt měla štěstí!“ A pak mi ukázala fotku sebe sama zachumlanou v posteli s hrkem kafe.
„Dělá mi snídani do postele! Chápeš to?“ rozplývala se.
Usmívala jsem se, ale nějak se mi to už tehdy nezdálo. „Je to moc dokonalé, sladké, uhlazené…“ říkala jsem si v duchu. Ale co já vím, pokud jim dvěma tohle uspořádání vyhovuje, proč ne. Jenže jsem Janu znala už od dětství a cítila jsem v jejích vyprávěních stín, který se každé další naše setkání prohluboval. A pak přišla s tím, že ten její nechce žádný dům, a především si nechce brát peníze od jejích rodičů: „Nevím, co mu přelítlo přes nos, vždyť se má se mnou tak dobře! I když včera mě naštval, pozvala jsem kolegy z práce a nejenže se nepostaral o občerstvení, jak jsem ho žádala, ale dokonce ani nepřišel domů!“
Aha, už se smráká nad rájem napadlo mě, ale raději jsem mlčela.
Konec iluze
Utekl nějaký čas. Jana najednou už nepsala, nevolala. Pokusila jsem se ji kontaktovat, ale na moje zprávy nereagovala. Žádná reakce. Jako kdyby nebyla. „Co je s Janou?“ ptala jsem se společných kamarádek – a odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen. Jindy jsem se dozvěděla, že: „Je tak dokonalá a má tak skvělé manželství, že se bojí, abychom jí toho jejího chlapa neukradly!“
Až jednoho dne, úplnou náhodou, jsem zaslechla, že se rozvádí.
„Jana?“ zeptala jsem se nevěřícně, když se to ke mně doneslo. „Vždyť oni dva se prezentovali jako dokonalý pár, jako dvojka, které by měli všichni závidět.“ Byla jsem z toho v šoku a ihned zburcovala kamarádky. „Je to pravda?“ „Jojo, zvenku dokonalost sama, ale nikdy nevíš, co se děje za zavřenými dveřmi,“ ušklíbla se jedna z nich.
A bylo po iluzi. Po svatbě roku, po snídaních do postele, po pohádce o věčné lásce.
Jak to bylo doopravdy
Nakonec jsme se sešly. Já a Jana. V kavárně, kde kdysi plánovala rozlučku se svobodou. Teď seděla naproti mně, pohublá, s kruhy pod očima a pohledem, který by mohl zabíjet.
„Ten hajzl,“ vyštěkla místo pozdravu. „Zničil mi život.“
Nechala jsem ji vymluvit. Sypala to ze sebe jak šílená. Její manžel – brzy už ex – byl prý sobec, necitlivý mizera, k ničemu, peníze vydělat neuměl, nikam ji nevzal, jezdit musela ve starém autě. Byla to lavina hrůzy a měla jsem co dělat, abych tu její tirádu ustála.
„A víš, co je nejhorší? Odešel k jiné! K nějaké bábě, která mu prý rozumí! Pche. Vždyť já jsem mu dala všechno!“
Ještě chvíli jsem ji poslouchala a pak mi to došlo. Jana chtěla mít doma poslušného pejska, kterého by mohla komandovat. Vzpomněla jsem si, jak líčila, že její chlap vaří, pere, o všechno se postará, nosí jí snídani do postele – a teď na mě vychrlila, že je vlastně k ničemu, že pro ni není chlap! Že nevydělá peníze, že kolem ní poskakuje jako pejsek, a že ji to takhle nebaví, a že vlastně s ním už ani nemohla spát, protože si ho nevážila, ale co si to dovolil odejít k jiné.
Co od něho chtěla? Aby byl chlap nebo aby byl hospodyňka? „Možná jsem jí to měla říct, možná bych to její zbrklé manželství ještě mohla zachránit,“ napadlo mě – ale raději jsem se zvedla a odešla pryč.
Názor koučky Hany Adamíkové
Jana zažila manželství, které chtěla mít perfektní – od manžela, okázalé svatby až po snídaně do postele. Z příběhu je vidět, že toužila po obdivu a potvrzení vlastní hodnoty, což se postupně střetlo s realitou každodenního života.
Iveta si všimla, že Jana prožívá silné emoce, a že se v manželství cítí frustrovaná a nepochopená. Jako kamarádka nemusí hodnotit, co bylo „špatně“, ale může nabídnout svou přítomnost, naslouchání a podporu.
Někdy stačí být s druhým tady a teď, bez rady či posuzování. Takový přístup dává Janě prostor uvidět věci jasně a vnímat vlastní potřeby. V konečném důsledku je to právě bezpečný a otevřený vztah, který pomáhá růst.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Můžete se s ní setkat na podzimním workshopu 4.12. v Praze.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
