Půlkou srdce v průšvihu: Dva kopečky vanilkové 12

Pokaždé, když projedu metrem stanicí Pankrác, vzpomenu si. Kousek odsud Marek pracuje. Párkrát jsme se potají sešli v jedné zastrčené kavárně poblíž jeho kanceláře.

Půlkou srdce v průšvihu
Zobrazit fotografii v galerii

V době, kdy jsem do něho byla bláznivě zamilovaná, mi žádná cesta nepřipadala příliš dlouhá, pokud na jejím konci čekal on. Marek. Vysoký tmavovlasý chlap s oříškově hnědýma očima, ve kterých jsem se pokaždé, zcela beznadějně, ztratila. 


Ze zamyšlení mě vytrhne netrpělivý dětský hlas. Malý Petřík na mne už nějakou dobu mluví a vysvětluje, ve kterém roce má být dokončena výstavba metra D. Opakovaně se ptá, kolik let mu bude, až linka začne fungovat. Nejsem vůbec schopná se na svého syna soustředit. Fascinovaně hledím z poškrábaného okna ošuntělého vagónu a přes nekonečné davy spěchajících lidí na okamžik zahlédnu tu důvěrně známou tvář. 


Cítím, jak se mi podlamují kolena a žaludek se nepříjemně svírá. Rozrušeně těkám očima po šedivém nástupišti a snažím se ji znovu najít. Ověřit si, že se mi to jenom nezdálo. Že jsem se nespletla! Že tvář, co se před pár vteřinami mihla někde uprostřed tlačící se masy, patřila doopravdy Markovi. 


‚Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají…


‘ Vjíždíme do tmavého tunelu a Petřík pevně tiskne moji ruku. Zvědavě zvedá hlavu a s nepatrně pozvednutým obočím se ptá: „Tak kolik?“ 


Zase je tady… Plíživá prázdnota, co si už tolikrát podmanila mou duši. Díra někde uprostřed mé hlavy, bezedná tma, vyprahlá pláň, území smutku. Místo kruté pravdy o mém životě, pečlivě obalené barevnými pozlátky. Vězeňská koule na červených lodičkách, které si z nějakého nepochopitelného důvodu nedokážu vyzout. Zlobím se sama na sebe pro svoji neschopnost bojovat a vztekle zadržuji slzy zoufalství. Předstírám kýchnutí a urputně hledám ve své kabelce papírový kapesník. 


„Koupíš mi zmrzlinu, mami?“ ptá se chlapec a roztomile na mě vycení své prořídlé drobné zoubky. Jak rychle roste, napadá mě a na okamžik uvažuji, zda jsem i ten poslední vypadlý zub bezpečně uložila do dřevěné nádobky s motivem oranžového lvíčka. Hladím synka po vláskách a povzbudivě na něj mrkám. Je sice ještě chladno, ale pro dva kopečky vanilkové se to nezblázní. Dostávám šílený nápad a vysvětluji Péťovi, že si tentokrát zajdeme na zmrzlinu někam úplně jinam, než obvykle. 


„Už tam budeme?“ zajímá se syn zvědavě. Na odpověď ale nečeká a spontánně se rozběhne k bílému pudlíkovi na dlouhém pruhovaném vodítku. Psík vesele vrtí ocáskem a několikrát po sobě radostně povyskočí. Volám na své dítě, ale stará paní, která zvíře vede, jen ledabyle mávne rukou. „Jen ho nechte, Toníček má děti rád…


“ Opatrně se rozhlížím. Počmáraná smutná zeď s žalostně oprýskanou omítkou, na kterou musí padnout zrak úplně každému, kdo vystoupá po schodech ven z metra. Barevné kontejnery na tříděný odpad, co snad nikdy nikdo nevyváží, a zcela přeplněné parkoviště, vtěsnané ve dvoře mezi dvě kancelářské budovy. Zhluboka se nadechuji a zaměřím svůj pohled na široké prosklené dveře s mnoha zvonky po pravé straně. Na čtvrtém odshora v prostřední řadě je černě vytlačeno jméno firmy, pro kterou pracuje Marek. 


„Jdeme?“ zatahá mě Péťa za rukáv a já se kývnutím hlavy loučím s důchodkyní. Oplácí mi úsměvem a opatrně táhne Toníčka pryč. Psovi to není příliš po vůli, raději by ještě skotačil s malým chlapcem. Chápu ho. Doma si asi legrace moc neužije. Pohledem doprovodím kulhající paní až na konec postranní uličky, beru synka za ruku a společně vyrážíme do malé kavárny, zastrčené kousek za dominantní kancelářskou budovou. 


Péťa zvědavě nakukuje přes hnědorůžovou výlohu dovnitř a zajímá se, zda i tady mají jeho oblíbenou vanilkovou. Vcházíme do kavárny přesně v okamžiku, kdy se poslední sluneční paprsky měkce opřou do oken protějšího domu. 


Zamyšleně míchám kávu a pozoruji synka, jak statečně bojuje s obrovskou porcí šlehačky, zakrývající směs horkých malin a pomalu tající zmrzliny. Nechápu ten náhlý impulz a praštěné rozhodnutí vyhledat zrovna tuhle kavárnu! Místo, které pro mě asi vždycky bude mít nádech hořkosladkých vzpomínek s příchutí zakázaného ovoce. 


„Vyrazíme?“ ptám se chlapce a výmluvně kývám na mladičkou servírku. Neznám ji. V době, kdy jsme sem s Markem chodívali, nás nejčastěji obsluhovala sympatická kulatější dáma s pomněnkově modrýma očima. Trochu se mi ulevilo, že jsem ji tady dnes nepotkala. 


Pomáhám Péťovi navléknout bundu a na poslední chvíli si všímám tenké zelené čepice, co nepozorovaně vyklouzla rukávem na dřevěnou podlahu vedle růžového křesílka. Skláním se pro ni a v okamžiku, kdy se opět narovnávám, otevírají se vchodové dveře. Do kavárny vstupuje rozesmátá dvojice. Naše pohledy se bezděky setkávají. 


Dnes podruhé vidím tvář muže, kterého jsem ještě docela nedávno tolik milovala…


Autor: Lea Raif 

Foto: Freeimages

DISKUZE K ČLÁNKU

1

Potkal spolužačku,tak ji vzal na kávu no... :)

ODPOVĚDĚT

3

těším s na pokračování super

ODPOVĚDĚT

1

taky se těším na pokračování-doufám,že nějaké bude

ODPOVĚDĚT

3

To se nám to hezky zaplétá.

ODPOVĚDĚT

2

pěkně se to zaplétá,čím dál tím více

ODPOVĚDĚT

2

A jééje...

ODPOVĚDĚT

1

krásný příběh-určitě je to nová láska Markova,už se těším jak to bude pokračovat dál

ODPOVĚDĚT

2

určitě to tak bude

ODPOVĚDĚT

3

jejej,že by nová láska Markova?

ODPOVĚDĚT

2

taky si myslím,že to bude nová známost

ODPOVĚDĚT

1

hmm:-)

ODPOVĚDĚT

2

super

ODPOVĚDĚT
VLOŽIT PŘÍSPĚVEK
VSTOUPIT DO DISKUSE (12 PŘÍSPĚVKŮ)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

Půlkou srdce v  průšvihu

Půlkou srdce v průšvihu: Prolog

K čertu s tím vším! Sakra, sakra, sakra! Už takhle nemůžu dál. Už ne…!

Půlkou srdce v průšvihu

Půlkou srdce v průšvihu: Láska se nikdy neptá 9

Zoufalství je ten nejhorší a nejobávanější stav. Zoufalství je něco, z čeho se člověk může...

Půlkou srdce v průšvihu

Půlkou srdce v průšvihu: má to jeden malý háček 15

Svět se zbláznil. Nebo jsem se zbláznila já. Definitivně. Nevěřím, že jsem mu na to...

Půlkou srdce v průšvihu: Rodina, kde láska nikdy nekončí

Půlkou srdce v průšvihu: Rodina, kde láska nikdy nekončí 3

„Ahoj rodinko,“ volám z předsíně a s úlevou odkládám batoh s notebookem. Pohledem letmo zavadím...

Půlkou srdce v průšvihu

Půlkou srdce v průšvihu: Kde se tady bereš? 5

„V kolik tě mám vyzvednout?“ ptá se Jaroslav a suverénně zacouvá mezi dvě auta na...

Půlkou srdce v průšvihu

Půlkou srdce v průšvihu: Temný odlesk hluboko za mými víčky 6

Půl čtvrté ráno. Tiše otevírám vchodové dveře, raději nesvítím. Opět se málem přerazím o poházené...

NAČÍST DALŠÍ

INZERCE

ŽHAVÉ DRBY

ZMRZLINA

Letošní dovolenou jsme strávili celá rodina v Lednici na ...

REPELENT

Má někdo zkušenost s přírodním repeelntem vhodným i pro ...

AKTOVKA BAAGL Z POMPA

Zdravím, vybrala jsem dcerce aktovku s plyšovou pandou od ...

DRBÁRNA

HORKÉ RADY

Bolest hlavy - migrény

Dobrý den, již pár let beru triptany na prevenci a ...

Domek

Dobrý den. Syn koupil hrubou stavbu a ma tam nějake ...

Bezbolestné trhání zubů

Dobrý den pane doktore, potřeboval bych spravit horní ...

PORADNA

© 2016, MeziŽenami.cz