Zoufalství je ten nejhorší a nejobávanější stav. Zoufalství je něco, z čeho se člověk může doopravdy pomátnout, co mu vleze na mozek, otráví srdce a nakazí duši. Zoufalství je choroba, na kterou dosud nikdo nevyvinul lék. Zoufalství je to, čím jsem se nakazila.
Sedím nehnutě v tichém domě, v potemnělé kuchyni za jídelním stolem a hledím do prázdna. Občas promnu unavené oči a přemýšlím, kolik času budu potřebovat, abych se dala aspoň trochu dohromady, než dorazí Jaroslav z práce. Děti jsem odevzdala k babičce. Užijí si společný víkend, podobně jako já se svým manželem.
Znovu probouzím svůj spící notebook a už poněkolikáté čtu e-mail, který jsem napsala Markovi. Napsala, ale zatím neodeslala. Ruce se mi chvějí a na hrudníku cítím nepříjemný tlak. Jak asi vypadá stav těsně před infarktem, napadá mě ještě, než své oči znovu zabořím do poslušně srovnaných řádků rozzářeného monitoru.
„Milý Marku,
nedokážeš si ani představit, jak těžké pro mě je psát Ti tenhle dopis. Jenomže – já nemohu jinak a mám pocit, že pokud to neudělám, moje srdce to nevydrží a rozskočí se na milión a jeden kousek.
Včerejší večer by krásný a bolestný zároveň. Vidět Tě po tak dlouhé době pro mě hodně znamenalo. Původně jsem si vlastně ani nebyla jistá, zda se s Tebou mám ještě sejít, anebo vše nechat raději tak, jak je. Zapomenout na Tebe, dělat, že neexistuješ. Ale jak víš a jak jsem Ti včera vyprávěla, to zapomínání mi nejde tak úplně snadno. I když se snažím sebevíc, stále jsi někde tam uvnitř mne, bezpečně ukotvený, a ať jsou vody jakkoli divoké, Tvá loďka pevně setrvává na svém místě. Na místě, které si sama drze vybrala, aniž by se mne zkoušela zeptat. Vždyť ten přístav je můj!
Ale já vím, láska se nikdy neptá.
Marku, po včerejším setkání se vše vrátilo. Zase Tě vidím, cítím vůni Tvé kolínské, slyším Tvůj zrychlený dech v okamžiku, kdy naše těla splynou… Stačí maličkost, nepatrný střípek, mizivá souvislost s tím, co jsme spolu prožili, a jsi zase tady. Jako duch, jako přízrak. Jako člověk, kterého jsem milovala, ačkoli jsem si častokrát přála pravý opak. Chtěla jsem Tě nenávidět, vymazat, navždycky vyškrtnout ze svého života. Marně. Miluji Tě stále. Miluji Tě naprosto nesmyslně a zcela proti své vůli!
Cítím se jako v pasti a zoufale hledám cestu ven. Uvězněná sama v sobě, zaseknutá na cestě ke slunci. Jediná myšlenka, kterou mám, je myšlenka na Tebe. Všechno ostatní jde stranou, všechno ostatní je tak nedůležité!
Je to šílené! Odkrývám své nejniternější emoce a cítím se před Tebou dočista nahá. Nahá tak, jako ještě nikdy… Píšu Ti své vyznání podobně, jako kdysi chudák Taťána tomu povrchnímu floutkovi Oněginovi (znáš ten příběh, viď?).
Marku, cítím se jako moc špatná máma a ještě horší manželka. Jako tragikomická milenka a pěkně mizerná ženská… Cítím se jako moc špatný člověk, který si ovšem svou vadu uvědomuje a rozhodl se to změnit.
A tak, přestože to ukrutně bolí, musím Ti, lásko moje, napsat, že už se s Tebou příště nesejdu…“
Sedím jako přikovaná ke kuchyňské židli a po tvářích mi stékají slzy. Hezky, jedna za druhou, poctivě plní maličké jezírko na tmavě hnědém jídelním stole. Nedají se zastavit, a přestože se blíží čas manželova návratu, neovládám se. Zírám do prázdna a svět okolo je čím dál rozmazanější. Barvy splývají, věci ztrácejí svůj tvar. Vnímám jen obrysy, světlejší a tmavá místa. Pokouším se zhluboka nadechnout. Namísto toho se odněkud z mého středu ozývá příšerný zvuk, syrový vzlyk, krvácející rána mojí bídné duše.
Lekám se sama sebe a chvějící se rukou odesílám e-mail.
„Ahoj lásko, jsem doma,“ zaslechnu těsně před tím, než zaklapnu dveře sprchového koutu, abych se, alespoň symbolicky, očistila od nánosu bouřlivých emocí posledních několika hodin.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
