Svět se zbláznil. Nebo jsem se zbláznila já. Definitivně. Nevěřím, že jsem mu na to kývla. Jenomže – tvářil se tak přesvědčivě! Byl nadšený, tolik zapálený, pohlcený svým nápadem. Byl… laskavý a milý, připomínal mi „mého“ Marka. Toho, kterým býval dřív, muže, do kterého jsem se tehdy zamilovala. Marka ze samého počátku našeho vztahu, kdy jsme si ještě hodně povídali a dokázali si i naslouchat.
Ale už je to pryč. Aspoň myslím…
Za pár minut budu sedět v autě, abych vyzvedla děti ze školy. Letí to neuvěřitelně! Můj malý chlapeček už je školák, dcerka ostřílený mazák na prvním stupni.
Na okenní tabule lehce dopadají drobné kapičky chladného jarního deště. Naslouchám té tiché melodii a cítím zvláštní smutek. Je mi tak podivně teskno, jakoby mi ze života odcházelo něco milého; jen si nějak nedokážu vybavit, co přesně to je. Svíravý pocit, jemný tlak okolo srdce… Dávná vzpomínka, hořkosladká vůně, znovu rozeznělá struna. Podmanivý tón někde hluboko uvnitř mne samotné.
Dopíjím studený čaj z dnešního rána. Letmo pohlížím na hodiny a vzápětí vyhodnocuji, že nový teď nemá smysl si vařit. Dívám se někam skrze monitor svého notebooku a myšlenkami se vracím k včerejší schůzce.
Už když jsem vjížděla na parkoviště, viděla jsem ho. Nedal se přehlédnout. Vysoký tmavovlasý chlap právě vystupující z bílého auta. Schválně jsem zaparkovala na samém začátku, nacpala se do malého prostoru mezi dvě další auta a ještě chvilku vyčkávala. Srdce se mi rozbušilo tak divoce, až jsem měla na okamžik pocit, že vážně vyskočí ven. Probubnuje se hrudním košem a skončí někde pod pedály mého stříbrného Peuegota.
Plesk! Na předním skle mi zničehonic přistál ptačí trus. Tak tomu říkám parádní úvod!
Loudavým krokem jsem došla až ke vstupním dveřím restaurace a zkoumala vlastní pocity. Nebyly nijak příjemné, spíš naopak. Vlastně se mi ani nechtělo jít dál. Připadala jsem si jako zbabělec. Slaboch, který utíká sám před sebou, protože má strach. Bojí se totiž ztráty sebekontroly, protože sám sobě příliš nevěří.
Zhluboka jsem se nadechla a s pocitem mírně na zvracení vstoupila dál.
Ano. Tohle už tady jednou bylo.
Tvářil se potěšeně. Dohladka oholená tvář a jiskřivé hnědé oči… Měla jsem se hned otočit a utéct! Namísto toho jsem mu dovolila políbit mne na uvítanou. Pomohl mi ze saka a galantně odsunul židli, abych se mohla posadit.
Jak pozorné…
Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Vůbec se nezměnil. Plné rty se jemně vlnily při každém jeho slově a já měla co dělat, abych se dokázala soustředit na to, co mi říká. Nadšeně vyprávěl o svém plánu. Měl skvělou myšlenku a v hlavě spoustu informací. Jen je dát na papír! Sepsat tak, aby dávaly smysl. Byly čtivé, pochopitelné, zábavné. Přitom logické a edukativní. Něco jako ekonomická osvěta pro masy zábavnou formou.
No nevím, chtělo se mi říct. Umím psát příběhy a skládat básničky. V čem si ale vůbec nepřipadám dobrá, je ekonomické myšlení a logické uvažování. Protože kdybych to bývala uměla, nejspíš bych v tu chvíli neseděla naproti Markovi a nesouhlasila s jeho šíleným návrhem.
Déšť za oknem zesiluje a přidávají se i drobné kroupy. Pravidelně bubnují na okno mé pracovny, snad v naději, že je pustím dál. Obloha se během chvilky halí do tmavě šedé. Se zájmem sleduji divoký tanec narůžovělých okvětních lístků. Ještě před chvilkou patřily té malé japonské třešni, co předloni nadšeně zasadil Jaroslav.
Ze spodu skříně vytahuji červený rolák, zavírám notebook a mířím do předsíně. Těsně před tím, než se nedobrovolně vydávám do venkovního nečasu, zazvoní mi telefon.
Volá Marek. Potvrzuje zítřejší pracovní schůzku. Je to legrační. Téměř komické. Nějak si nedokážu představit, že my dva budeme spolupracovat.
Hovoří věcně, je milý, ale nijak zvlášť osobní. Dokonce uvádí předpokládanou délku našeho setkání.
Má to jeden malý háček. Chce se sejít v klidném prostředí u mě doma.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
