Příliš ostré světlo a zároveň neproniknutelná temnota. Nepříjemný hluk všude okolo, přesto tíživé mlčení uvnitř. Místnost plná lidí současně s bolestnou samotou mé duše.
Pláču, ale nikdo nedokáže zahlédnout mé slzy.
Připomínám smutného pierota v bílých šatech s tragikomickým výrazem ve zsinalém obličeji. Temné kruhy pod očima, co jsem dosud stále neotevřela, jen podtrhují marnost nastalého okamžiku.
Kdyby to jen trochu šlo, zle bych se vysmála té nemožné osobě, bezvládně ležící na příliš tvrdém lůžku sterilního nemocničního pokoje. Do očí bych jí vykřičela, co si o ní myslím, a dost možná i zatřásla těmi schoulenými rameny, aby se konečně trochu sebrala.
Jenomže to nejde. Já jsem ona a ona je mnou. A tak se spolu už konečně musíme naučit žít. Vzájemně se chápat a podporovat, nezrazovat jedna druhou. S ohromnou nelibostí ji, vlastně sebe, pozoruji. Jak zoufale vypadá! V jak politováníhodné situaci se nachází…! Po straně postele infuzní stojan, za hlavou blikající malý monitor. Proč vlastně?!
Kap, kap…
Do bezvládné ruky zapíchnutá tenká kanyla, lahev s ‚živou‘ vodou, zpola prázdná. Anebo plná? Prý záleží na úhlu pohledu a životním postoji.
Dýchám už klidněji. Za zavřenými víčky vidím svůj vlastní soukromý svět. Trochu roztřesené obrázky se bez zřejmé logické návaznosti chaoticky střídají. Jakoby někdo, jen tak z plezíru, nahodile vybíral více či méně významné okamžiky mého života a bez jakéhokoli náznaku emoce je jen lhostejně promítal přímo na sítnici mého oka.
Jako kdysi, když nám táta příležitostně doma promítal ty chabě barevné diapozitivy na stříbrné rolovací plátno, zaznamenávající střípky z letních dovolených, oslav narozenin nebo jiných rodinných událostí. Milovala jsem ty vzácné okamžiky a společně s bratrem jsme pokaždé žadonili o přídavek.
Malá copatá holka s pampeliškovým věnečkem na hlavě, rozesmátá slečna se školní aktovkou na zádech a radostně očekávajícím výrazem v roztomile pihaté tváři. Školní výlet na Štrbské Pleso, mé patnácté narozeniny a poslední Vánoce s babičkou… Divoký mejdan u spolužáka a první milování v ložnici jeho rodičů. Druhé milování na půdě úplně cizí chaty a několik předlouhých dnů trvající obava z nechtěného početí. Obrovská úleva a famózní oslava v místní cukrárně, když se během hodiny tělesné výchovy konečně dostavila má opožděná menstruace.
Nechtěné početí…?! Co mi to jen připomíná…?
Milá tvář a rozesmáté oči člověka, jehož jméno si nějak nedokážu vybavit. Snažím se ze všech sil, ale mozek odmítá spolupracovat. Nevím, kdo to je, ale cítím, že je se mnou. Pohybuje ústy, jako by něco říkal. Napínám uši, pekelně se soustředím, ale nedokážu porozumět. Natahuje ke mně ruku, hladí mě po vlasech. Pak mizí…
Co to k čertu je? A co je to se mnou? Marně se snažím vybavit si události posledních hodin. Netuším, co je za den, nevím, co se stalo, ani proč jsem se ocitla právě tady. V tom příšerně neútulném nemocničním pokoji s tolika přístroji a úplně cizími lidmi.
Je to zvláštní. Vidím se bezvládně ležet na posteli a zároveň vím, že přímo v ní i jsem. Mám chuť se smát, když si uvědomím, že trčím na dvou místech současně.
Divný zážitek. Sním, a i přesto tuším, že ne tak docela.
Dech se mi náhle zrychluje, když se pod víčky objeví další obrázek. Skoro až kýčovitě krásný, jako nějaká přeslazená prázdninová pohlednice. Louka zalitá pozdně odpoledním sluncem, bohatě posetá divokým kvítím. Uprostřed dvě pomalu se přibližující postavy, evidentně zamilovaný pár. Drží se za ruce, kráčí směrem ke mně a tiše si o něčem povídají. Ani teď nedokážu rozeznat, o čem to je. Náhle se zastavují. On si ji něžně přitáhne a vášnivě políbí. Ona se mírně zaklání a trochu koketně se rozesměje.
Těsně před tím, než ji políbí podruhé, docela jasně zahlédnu jeho tvář.
Marek…!?
„Rychle! Ježíši, rychle! Pojďte sem přeci někdo!“ slyším náhle až nepřirozeně jasně křičet rozrušený mužský hlas.
Vážně?! Už zase rozumím slovům?
Chtěla bych otevřít oči a podívat se, kdo to tak hlasitě křičí. A proč.
Jen – mohl by prosím někdo vypnout ten nepříjemně táhlý tón, co se před pár vteřinami zničehonic rozezněl za mojí hlavou…?
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
