„Co kdybychom si někam vyjeli? Jen my dva. Sami, bez dětí…? Dlouho jsme nikde nebyli a myslím, že by nám takový výlet udělal dobře,“ navrhuje Jaroslav a zkoumavě se na mě zahledí. „Kam bys chtěla jet?“
Trochu znejistím a jen stěží zvládám manželův zpytavý pohled.
Proboha, snad něco netuší?!
„No…“ váhám a urputně se snažím nedat najevo svůj náhlý zmatek. „Paříž, třeba…?“ odpovídám otázkou. Tajemně se usměje a vesele prohlásí: „Přesně na tohle jsem myslel!“
Trošku narychlo odcházím do prádelny, svého útočiště a bezpečného místa, kam za mnou jen tak někdo nepřijde. Alespoň ne dobrovolně. Místností se totiž pokaždé vznáší hrozba nepříjemné povinnosti a požadavku na další ruce, přiložené k dílu. Zvláště věšení spodního prádlo a ponožek se těší obrovské neoblibě u zbytku rodiny. Mně ty titěrné kousky oblečení nevadí, aspoň si mohu v klidu urovnat myšlenky, které mne poslední týdny nenechávají ani na okamžik vydechnout.
Špatně spím a probouzím se časně zrána. Občas mne namísto slunečních paprsků pošimrá plíživá úzkost v břiše a žaludek se zhoupne podobně jako před důležitou zkouškou. Vnímám svoje tělo, jako by mi ani nepatřilo. Snažím se od něj distancovat, odosobnit se. Předstírám, že nechápu jeho podivné reakce, odmítám ho slyšet a s vypětím všech sil se snažím fungovat normálně. Jako slušná ženská, dobrá manželka a pozorná matka svých milovaných dětí. Jde to ztuha. Někdy mám chuť to vzdát.
Věším ponožku po ponožce, k první hledám druhou do páru. Bílé i barevné, směsice barev i velikostí. Vůně vypraného prádla mne uklidňuje. Je tak svěží, čistá, panenská… Je tolik jiná, než jsem já. Pokaždé mi zůstane minimálně jedna samotná. Postupně na přesně určeném místě hromadím chudinky ‚singl‘ kousky, kterým z nevysvětlitelného důvodu zmizelo dvojče. Působí tak bezradně, pitvorně zkroucené na spodu proutěného koše.
V ruce mi zůstává jedna tmavě modrá s drobnými zlatými hvězdičkami. Píchne mě u srdce, když si vzpomenu, jak tyhle romanticky roztomilé ponožky kdysi Marek okomentoval. Teatrálně mi je stáhl z nohou a na kratičký okamžik studoval. Předstíral, že hledá souhvězdí Velké medvědice a škádlivě se při tom šklebil. Nato milé ponožky prudce odhodil do rohu místnosti a s moc dobře známým odleskem v očích mne pozval na nebeskou projížďku velkým hvězdným vozem.
Tu noc, co jsem Markovi odeslala e-mail na rozloučenou, jsem vůbec nemohla usnout ani spát. Převalovala jsem se na posteli a s nervy našponovanými k prasknutí nedobrovolně poslouchala hluboké oddychování svého manžela. Trýznila jsem sama sebe nekonečnými vzpomínkami na tak pomíjivé, přesto nezapomenutelné okamžiky štěstí v náručí svého milence. V náručí člověka, který převrátil můj život naruby, v náručí toho, kterého jsem se dobrovolně vzdala ve jménu vlastního přežití. Ten podivně bizarní vztah mne zároveň naplňoval i ničil a já čím dál hůř snášela jeho kolísavost i vlastní výčitky svědomí.
Osamocenou hvězdnou ponožku věším na čestné místo v první řadě sušáku na prádlo, hned vedle oblíbené krémové podprsenky. Párkrát rychle zamrkám, abych zahnala poslední zbytky vtíravých slz, a nenápadně popotahuju. Jako obyčejně nemám po ruce kapesník a tak se díky všem dostupným prostředkům snažím vypadat a následně působit co nejnormálněji. Co nejšťastněji. Co nejvíc jako spokojená žena…
„Takže Paříž?“ hlaholí Jaroslav. Přistupuje ke mně a nastavuje ústa k polibku. Naše rty se setkávají a já se pekelně soustředím, abych působila uvolněně. Nejsem si jistá, nakolik úspěšně, a tak raději okamžitě projevuji dostatečně přiměřenou zvědavost a ptám se na plánovaný výlet.
Francie. Paříž. Můj sen.
Vyrazíme některý z jarních víkendů, v závislosti na počasí a ceně letenek. Projdeme se městem slavných a moudrých, navštívíme místa s pohnutou historií a nezaměnitelnou architekturou. Paříž s Jaroslavem. Paříž s mužem, který mne ani po tolika letech nepřestává překvapovat svou trpělivostí a láskou, tolerancí a schopností zařídit i nemožné.
Paříž s tím, který si mou lásku zaslouží o mnoho víc, než ten druhý. Paříž s mým manželem, jehož lásky snad ani nejsem hodna.
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
