Vnímání mnoha vážných chorob se naštěstí změnilo, nemocný člověk už nemusí být sám se svým trápením. Což platí také pro ženy s diagnózou rakovina prsu. Důležité? O nemoci je třeba bavit se také v rodině – kde neplatí informační tabu, tam je prostor pro naději.
O rakovině prsu jsme si povídaly s onkopsycholožkou Marií Zemanovou, která se dlouhodobě věnuje péči o onkologické pacienty a také o jejich rodiny, byla u založení pacientské organizace Mamma HELP (školí a supervizuje terapeutky, pomáhá jim v jejich práci) a ve své soukromé praxi se specializuje i na rodinnou terapii.
Jak ženy reagují na diagnózu rakoviny prsu?
Sdělení diagnózy zhoubného onemocnění je pro každého šokující zprávou, která zásadně mění jeho život. Tak je to i u onemocnění prsu. Hodně záleží na předešlé zkušenosti s nějakou formou zhoubného onemocnění a na tom, co všechno v jejich mysli slovo rakovina vyvolá. To, že se dnes o „rakovině“ otevřeně mluví, způsobuje i zřetelný posun v komunikaci. Navíc je v médiích a i jinde vidět mnoho „přeživších“, kteří se vracejí do aktivního života. To je důležitá zpráva o naději na přežití této nemoci.
Je nemoc prsou psychicky náročnější než jiná onemocnění?
Na tuto otázku nelze jednoznačně odpověď. Každý jedinec má jinou adaptační kapacitu. Jsou ženy, které okamžitě po sdělení diagnózy mluví o tom, že je operace prsu nezbytná, a prioritou je pro ně přežití. Na druhé straně jsem potkala ženy, které operaci odmítaly, nebyly schopny akceptovat tělesnou změnu. Ano, prs je pro ženu důležitým atributem a je velmi těžké zvládnout tak „viditelnou“ tělesnou změnu.
Jak toto onemocnění vnímají další členové rodiny – partner, děti, rodiče pacientky?
Rodina pacienta reaguje emočně, podobně jako pacient. První reakcí je šok a zdráhání se uvěřit nové a nepříjemné skutečnosti. Nemoc vstupuje do života rodiny a zásadně jej mění v mnoha ohledech: narušuje běžný chod rodiny, žena je na čas vyřazena z některých činností, potřebuje v nich nahradit, zastoupit. Nedílnou součástí prožitku všech je strach z neznámého. Proto jsou tak důležité informace. Žena se bojí, že nezvládne léčbu, a potřebuje vědět podrobnosti, partner se obává, že nezvládne péči o nemocnou ženu a i o další členy rodiny, zároveň na něj dolehne ekonomická stránka celé situace. Všechny je třeba povzbudit a dát naději. Všechny, to znamená včetně dětí: také ty potřebují odpovědi na své otázky, ujištění, že to „spolu všechno zvládneme“. Pokud v rodině vládne informační embargo, zůstává každý se svým strachem sám, není prostor pro sdílení strachu ale ani naděje
Mají ženy s diagnózou tendenci svou nemoc před dětmi zatajovat?
Ano, bojí se vůbec vyslovit tuto skutečnost nahlas. Je to taková „dětská obrana“. Co neřeknu, to není. Souvisí to s potřebou celou tu nepříjemnou realitu popřít. Jde o součást adaptačního mechanismu. Postupně se učí mluvit o své nemoci a tím se identifikovat s „novou rolí“ v životě. Ne vždy ale má žena dostatek času, protože v případě zhoubného onemocnění je třeba léčbu zahájit co nejdříve. Tím pádem i tlak na to, aby své blízké seznámila s novou situací, je velký. V první řadě se to většinou dozví partner, výhodné je, když pak spolu informují děti. Není třeba se bránit vyjádření emocí, samozřejmě kontrolovaně.
Měla by se žena o nemoci s dětmi bavit?
Rozhodně. Bohužel stále panuje názor, že především malé děti by se měly uchránit před sdělením takové drastické skutečnosti. Z mé praxe ale vím, že už i batolata citlivě vnímají změnu atmosféry v rodině – strach, úzkost, smutek – a reagují na ni. Nejčastěji tím, že začnou zlobit, jsou lítostivá, nebo začnou být více bojácná a podobně. Tím se situace v rodině ještě zhoršuje.
A co děti, jak na matčinu diagnózu nejčastěji reagují?
Co by si měla žena ohlídat, aby je netraumatizovala? Každé dítě reaguje jinak. Některé v prvním okamžiku volí popření, neptá se, nechce o tom mluvit. Jiné má naopak spoustu otázek.
Co ohlídat?
Za prvé je podstatné vždy dítě ujistit, že se může kdykoliv na cokoliv zeptat, že může přijít. Děti totiž nejvíce traumatizuje, když se „o tom“ nemluví, když panuje nevyřčené pravidlo, že se nesmí zeptat. Za druhé je důležitá podpora naděje, že se situace vyřeší, že dojde k uzdravení. Za třetí by dospělý neměl zatížit dítě svými nepřiměřenými emocemi. Můžeme být smutní, mít strach, zlobit se a podobně, to vše naopak dítě ujistí, že tyto pocity jsou v pořádku, že není špatné, když je též prožívá. Ale nemůžeme hystericky vyvádět. A v neposlední řadě je důležité především malé dítě ujistit, že ono samo není zdrojem ani viníkem nemoci.
Jak může komunikaci v rodině pacientky pomoci psycholog?
Psycholog vytvoří bezpečné prostředí, vystupuje jako moderátor komunikace, zprostředkuje komunikaci mezi členy rodiny. Dětem pomůže už jen to, že se u psychologa o té situaci mluví – uklidní je to. Jinak samozřejmě pracuji častěji jen s matkou – aby se nebála o nemoci mluvit. To se následně přenese do klidnější situace v rodině. Změnit komunikaci v rodině samozřejmě nelze ze dne na den, je to dlouhý proces, ale výsledek stojí za to. P
řipravila: red
Foto: iStock
