Umožňuje handicapovaným lidem zkvalitňovat život prostřednictvím asistenčních pejsků. Obecně prospěšnou společnost Pomocné tlapky založila společně s Hanou Pirnerovou, Jiřím Tomášů a Michaelou Freeman přesně před dvaceti lety.
Oli, co pro tebe znamená pes?
Pes mě provází v podstatě celým životem, a život bez psa si ani nedovedu představit.
Jak jsi se dostala k pejskaření?
Co si pamatuji, ještě i u rodičů jsme vždy měli nějakého pejska, ale mám ráda všechna zvířata, hlavně chlupatá. Kočky jsou mojí další láskou. Když jsme byly se ségrou malé, v kočárku jsme vozily štěňata, kočky, ale i králíky. Jednou nám uhynula samice od jedenácti malých králíčků, dali jsme je s našima do toho kočárku, mamka připravovala nějaké mléko a my se ségrou je neustále krmily a všechny jsme je vypiplaly.
Kočky mám nyní tři a od malička jsem je vychovávala tak, aby byly zvyklé i na cizí lidi, protože s nimi, tak jako s našimi chovnými psy, jezdíme do několika domovů seniorů. Terapie s kočkami se nazývá felinoterapie. Canisterapeutický pes po složení zkoušek dostane certifikát, který jej opravňuje k činnosti, získá tím povolení vstupu do různých zařízení. Musí být vstřícný i k cizím osobám, a hlavně bez známky agrese jak k lidem, tak i k ostatním zvířatům.
Experimentovala si se psími plemeny nebo jsi od začátku pejskaření věrná jedné rase?
Doma u rodičů jsme měli různá plemena i křížence. S manželem jsme měli prvního pejska jezevčíka a potom už jenom labradorské a zlaté retrievry. Jezevčík Péťa u nás byl tak trochu náhodou. Manžel ho koupil pro strýce, ale ten si pro něho nemohl hned přijet. Po pár dnech už u nás zůstal, protože jsme se s ním nedokázali rozloučit. Po nějaké době si kamarádka pořídila dalmatina, ona menší postavy chodila na naše společné procházky s velkým dalmatinem a já vysoká s malým jezevčíkem. Sousedé se nám smáli a říkali, ať si je vyměníme a já začala toužit po velkém psovi. Manžel je myslivec, takže byla volba jasná, lovecké plemeno. Nadhodila jsem to manželovi a ten okamžitě zareagoval, že to bude labrador, pro nás ideál, lovecký a milující lidi. No, a tak jsme si pořídili jednoho z prvních labradorů.
Jak jste se seznámily s Hankou Pirnerovou?
Jednou jsme potřebovali labradora na slepecký výcvik, tak jsme hledali, tenkrát v inzertních novinách. Narazili jsme na labradora k prodeji. Paní jej musela prodat z rodinných důvodů. Potom jsme se znovu setkali na jedné výstavě. Paní už měla jiného psa, nám se moc líbil, a tak jsme se domluvili na krytí naší fenky. Ta paní byla Hana. A tak nás pejskařina a společný zájem o speciální výcvik psů, kteří zkvalitňují život handicapovaným spoluobčanům, spojili na celý další život.
A jak vznikla idea cvičit psy pro handicapované?
Dennodenním soužitím s našimi retrievry! Tím, jak přibývali další členové naší lidské i psí smečky, objevovali jsme jejich nové a nové vlastnosti, další schopnosti a nezměrnou lásku k lidem. Jejich chuť pracovat a učit se novým věcem a skvělou povahu, která se nemění ani věkem. Z médií jsme věděli, že ve světě se retrievři používají jako pomocníci pro handicapované. Tak jsme chtěli vyzkoušet, zda to dovedou i naši čeští retrievři. A zda my jsme schopni naučit je to. Před více než třiceti lety jsme začali cvičit pomocníky pro nevidomé. Potom společně s Pirnerovými pro tělesně postižené a pro lidi se záchvatovými onemocněními, poruchami autistického spektra, kombinovanými vadami a dalšími onemocněními, kde může pes pomoci jak fyzicky, tak i po psychické stránce. Tohle všechno začalo před dvaceti lety, kdy jsme Pomocné tlapky založily. Za dvacet let naší činnosti jsme vycvičili a předali zdarma našim klientům desítky psích pomocníků.
Jaká je tvoje funkce v Pomocných tlapkách?
Jsem jedna z cvičitelů, spolukoordinátorka canisterapie, pomáhám s administrativou a věnuji se osvětové činnosti. Naše osvěta spočívá v přednáškové činnosti s ukázkami výcviku slepeckých a asistenčních psů. Cílem je přiblížit veřejnosti problematiku lidí, kteří jsou zdravotně znevýhodnění a ukázat dospělým i dětem možnosti pomoci prostřednictvím speciálně vycvičených psů. Zejména pro děti a mládež jsou taková setkání i dobrou prevencí úrazů a závislosti na alkoholu i drogách.
Co tě na práci se psy a pro Pomocné tlapky nejvíc těší?
Mám ráda lidi a jsem mezi lidmi ráda, miluji zvířata, hlavně psy a kočky. Jsem vděčná, že mi bylo dopřáno toto spojit a společně s kolegy tímto propojením pomáhat lidem, kteří naše vodicí a asistenční psy potřebují.
Co všechno obsahuje taková předvýchova štěněte?
Štěňátka z našich chovných stanic v osmi týdnech předáváme dobrovolnickým rodinám, tzv. vychovatelům, kteří nám je připravují po prvotním proškolení. Naučí je socializaci v bytě, učí je postupně pohybovat se přirozeně v exteriérech i interiérech (v nákupních centrech, na kulturních akcích, ve zdravotnických zařízeních, v rušném provozu, v prostředcích hromadné dopravy apod.)
Jak náročné je vycvičit psa na míru potřebám klienta?
Cvičitel, který je schopen psí pomocníky připravovat, musí obětovat své činnosti dům, soukromí, téměř veškerý čas. Jedině tak psa vycvičí a může předat k užívání klientovi. Myslím, že nejtěžší a nejsložitější je poznat, kterého vycvičeného psa, ke kterému klientovi přiřadit. To vyžaduje hodně zkušeností a empatie. Vyžaduje to i odbornou spolupráci s naší fyzioterapeutkou a psycholožkou.
Máš nějakou veselou historku k „psímu selhání“?
Jednou volal klient, že se mu pejsek v noci počůral, i když byl venku řádně vyvenčen. Přemýšleli jsme, jestli nemůže být nemocný a poradili mu, kdy by se to opakovalo, aby navštívili veterináře. Ráno pán volal, že je vše v pořádku, že mu teče radiátor.
Dům už jste psům „obětovali“, co váš volný čas a osobní prostor?
U nás je to v podstatě celodenní kolotoč. Pokud se chceme vzdálit z domova na dobu delší víc než dvě hodiny, musíme se s kolegy domluvit na „hlídání“, protože naše svěřence nemůžeme opustit. Nemůžeme je svěřit ani cizí osobě nebo osobě, která s nimi není v dennodenním kontaktu. Nezná jejich každodenní potřeby a režim. Takže jsme psům a našemu poslání s láskou obětovali sebe.
Autor rozhovoru: Petra Krajčinovič
Zdroj: Pomocné tlapky
Foto: Pomocné tlapky
