Většina z nás má aspoň nějaké ponětí o tradiční čínské medicíně. Tradiční čínská i současná západní medicína jsou dva lékařské systémy, které se od sebe v mnohém odlišují.
Západní medicína (ZM) je analytickým vědním oborem, který stojí na základech anatomie, fyziologie a patofyziologie, řídí se zásadami redukcionismu, soustřeďuje se na jednotlivé části lidského těla a na jejich patologické změny.
Tradiční čínská medicína (TCM) je komplementární – celostní teorie, která se řídí systémovým přístupem, pozornost věnuje rovnováze a vyváženosti, stavu funkčních systémů organismu a jejich fungování v rámci jediného systému. Její písemná historie začíná před více než 2000 lety, skutečná historie je však nejméně dvakrát tak dlouhá. Ve svém geografickém regionu byla schopná účinně řešit nejrůznější nemoci lidí po tisíciletí. Vývoj TČM se však v minulosti nezastavil. Nejde o historizující obor, ale stále se rozvíjející a zdokonalující systém, který plně respektuje nároky, jež klade věda na empirické obory.
Jedná se o metodu, která je prověřená, bezpečná, a která se úspěšně uplatňuje i ve vyspělých zemích západního typu.
Tyto dvě lékařské tradice nahlížejí na lidské zdraví z různých úhlů pohledu a s různou mírou abstrakce, ale mají, a to bych chtěla zdůraznit, stejnou vědeckou hodnotu.
Mohou se vzájemně doplňovat, i když nemohou jedna druhou nahradit.
Měli bychom se tedy spíše radovat, že tyto obě medicíny v oblasti bádání o lidském životě a zdraví, se sbližují. Nová medicína 21. století by měla respektovat makro i mikropřístupy. Oba systémy se mohou vzájemně doplňovat, i když se nemohou vzájemně nahradit. Medicína 21. století by měla propojit přednosti obou tradic, jak starou čínskou tradiční medicínu, tak mladou současnou západní lékařskou vědu, protože například léčba epidemií civilizačních nemocí lze jinak těžko zvládnout. Vynikajícím příkladem je kombinování čínské i západní medicíny během epidemie SARS v Číně, kdy bylo pozorováno, že pacienti léčení současně čínskými bylinami i vysokými dávkami kortikoidů měli proti pacientům léčeným pouze západní medicínou výrazně nižší výskyt komplikací.
TČM není, jak tvrdí někteří nedobře informovaní odpůrci, postavena na víře a iracionalitě, přestože iracionální složku života neignoruje. Staví na pragmaticky shromažďované, strukturované klinické empirii a to v takové kvantitě, která řádově překračuje jakékoli klinické testování realizovatelné v západním prostředí. Řada bylinných směsi a akupunkturní postupy jsou totiž ověřeny na stovkách lidských generací, neboť se užívají více než 2000 let ve stejném složení. (8, 12)
Ptám se, neni to dost inspirativní pro zasvěcené?
Bohužel se setkáváme stále s představiteli ZM, kteří věnují svůj drahocenný čas usilovnému boji proti této spolupráci. Vyzývám proto představitele lékařské obce celého světa, aby se zamysleli, neodsuzovali, nekritizovali to, čemu nerozumí, co nestudovali, v čem nejsou vzdělaní. Neopírali se stále dokola o slova vědecký, placebo efekt, neužívali formu nátlaku a zastrašování veřejnosti. Jsme všichni součástí přírody a moudrý člověk ji respektuje a přijímá s pokorou. Vše co je kolem nás, má svůj důvod a své místo i v našich životech. A člověk není jen z materie, je složen z více substancí, mentálních, duchovních, emočních i materiálních. Přístup lékařů k pacientům by měl být tudíž lidštější, než jen mnohokrát jako „pořadové číslo“ v čekárně.
Hledáním příčin onemocnění se dnes zabývaji všichni, ale určit prvotní příčinu choroby se zatím podaří zřídkakdy. A to jen proto, že duchovní příčiny onemocnění se nerespektují. Dnešní lékařské universitní obory tuto oblast zcela vytěsnily k velké škodě sobě vlastní.
Lékařům ZM tedy nezbývá než různými způsoby léčit následky onemocnění s nejistým výsledkem. Odpovědnost za pacienta si mezi sebou dělí lékaři v mnoha úzce zaměřených oborech, při čemž mají ve svém arzenálu dvě až tři desítky farmakologických preparátů, z nichž většinu ordinují pacientovi po celý jeho život, bez ohledu na řadu vedlejších účinků. Přesto stále napadají bylinnou léčbu, která je lidskému tělu v mnohém vlastní. V akademickém prostředí převládá dosud názor, že pouze západní evropská medicína, která vznikla v 17. a v 18.století, otevřela světu cestu k poznání a ke zdraví. A že je jedinou záchranou, do které má lidstvo vkládat své naděje. Když je vědecká západní medicína tak zázračná a ojedinělá, proč jsou přeplněné nemocnice? Kam se poděla pokora?
Lékaři hledají příčiny nemocí, neboť dobře vědí, že s odstraněním příčin musí zmizet i nemoc. Kde však leží příčina takzvaných nevyléčitelných nemocí, z nichž se vyléčí jen nemnozí? Způsob viditelné léčby, kterou v nesčetných variantách podstupují miliony lidí, zachraňuje přece jen některé, zatímco ostatní lidé nemoci podléhají. To je důkaz o tom, že léčbou nebyla ovlivněna příčina nemoci.
Důkaz, že příčina nemoci nebyla správně poznána. Rovněž i důkaz o tom, že hybnou silou uzdravení nemohla být jen zevní procedura, nýbrž něco, v čem spočívá mnohem větší síla. Doba je těžká k žití, to se obráží v psychice a zákonitě i v tělesných potížích. Chybí celostní pohled, počet nemocí stoupá, náklady na jejich léčbu rovněž, ale lidé nejsou zdravější. Problém je tedy někde jinde. Jsou to spojité nádoby, choroby zrcadlí obraz duše a naopak.
Má význam za těchto okolností dále lpět na dosavadních představách o vzniku nemocí a hledat jejich příčiny jen v zevním světě, když je zde ještě vnitřní svět každého z nás, jehož význam jsme si již nejednou uvědomili?
Jestliže si uvědomíme, že nositelem života v člověku je výhradně jeho duch, zatímco tělo včetně rozumu je třeba pokládat za oživený nástroj, je zřejmé, že udržování spojení s celkem nebo naopak jeho ztráta, je otázkou duchovního života. Duchovní život v nás, to jsou naše přání, touhy a cíle, které jsou inspirované naší představou o nejvyšších hodnotách života. Tato duchovní orientace nebo také dezorientace, kromě toho, že tvoří základ pro naše myšlenky a pozemské činy, je již sama o sobě zdrojem silného vyzařování, které zasahuje do vyzařování vesmíru buď harmonicky, nebo naopak rušivě. Člověk se tedy již vyznáváním určité životní filosofie nebo světového názoru staví do odpovídajícího poměru k celku, který svoji odpověď či reakci promítne do jeho života formou usnadnění, pomocí, také překážek a nemocí.
Možná, že přeci stojí za to, abychom se zajímali o zkušenosti jiných světových medicínských systémů. Vždyť již před pěti až sedmi tisíci lety existovala ve světě egyptská, sumerská, řecká, indická a čínská civilizace. Byli naši předkové zdravější, než jsme my? Trpěli stejnými chorobami, kterými je dnes svět doslova zaplaven? Jak žili, jak se léčili a jak hromadili své znalosti?
Zkušenosti Číny, která je dnes vyspělou zemi, a která shromažďuje s velkou úctou staletími své bohaté medicínské zkušenosti při dnešní moderní léčbě klade důraz na Tradiční čínskou medicínu. Uplatňuje propojení staré i moderní medicíny. Je vynakládáno obrovské vědecké úsilí, aby se přesně stanovilo, jak různé ingredience TČM rostlinného, živočišného i minerálního původu působí na organismus. Jinými slovy, vysoce civilizovaná Čína do sebe doslova nasává veškeré moderní přístupy vědy ZM, čímž rozšiřuje možnosti léčby i těch nejsložitějších chorob. Proto čínští lékaři studují vedle čínské medicíny TCM i medicínu evropskou ZM. Pochopili, že mezi těmito lékařskými soustavami nejsou rozpory a že se vzájemně doplňují. A výsledek i pro selský rozum je očividný. Stačí uvést průměrný věk dožití 76 let a to nehledě na problémy ekologie, přelidněnost, obtížné klimatické podmínky.
Myslím, že bychom měli být vděční, že se někteří lidé rozhodli i u nás studovat tento vědní obor TCM a přispívat tak k obohacení vzdělanosti v medicíně, která pracuje s tou nejvyšší komoditou, jaká může být. Praktici TCM jsou vzdělaní nejen ve svém oboru, ale i v ZM.
Zakladatelkou u nás je MUDr Ludmila Bendová, světově uznávaná lékařka TČM, překladatelka a odborná poradkyně mnoha děl, které přispívají ke vzdělání praktiků u nás.
Komora TČM ČR (www.komoratcm.cz), která vznikla a jejímž prezidentem je MUDr Jiří Bílek, spolu se členy představenstva usiluje o to, aby z hlediska naší legislativy došlo k prolomení hradeb, aby praktikům TČM bylo uznáno jejich dlouholeté vzdělání, jako je tomu např. v Německu, Anglii, Americe, Austrálii v Novém Mexiku, Izraeli a v ostatnich státech světa.
Zároveň podporuje v zájmu kriterií ETCMA ( Evropská asociace TCM, WHO, která vyzývá všechny členské státy, aby byla Tradiční čínská medicína zakomponována do devíti let do zdravotní péče i u nás. Nebo – li, Strategie pro rozvoj tradičních léčebných metod pro roky 2014 – 2023. V dokumentu se shrnuje globální význam tradičních metod léčení a nabádá vlády členských států, aby učinili konkrétní kroky k začlenění těchto metod do svých systémů.
TCM je pro WHO take pilotním projektem pro začlenění diagnóz tradičních medicín do mezinárodní klasifikace chorob, což je oficiální seznam uznávaných nemocí. Na základě systémů Japonska, Koreje, Číny, byl vytvořen seznam patologických obrazů TCM, které dostaly svůj kód podobně jako zánětlivá, nádorová, či jiná onemocnění, jak je chápe západní medicína. Ve stejném vydání této klasifikace, kterou by měla valná hromada WHO schvalovat v roce 2017, bude mít svoje kódové označení např. stoupání jaterního jangu stejně tak jako třeba nádory plic, nebo psychiatrické diagnózy.
Připravila: Lenka Kobásková Mochnáčová, praktik TČM
Foto: iStock
13. 10. 2015
