Mluvit a domluvit se musí umět nejen dospělí mezi sebou, ale i s dětmi. Komunikace omezená jen na provozní záležitosti (kdo dojde na nákup, kdo umyje nádobí) oslabuje vztahy mezi členy rodiny.
Komunikační dusno dětem nesvědčí
I když rodiče nedokážou nebo nechtějí s dětmi probírat problémy rodiny, ty o nich dobře vědí. Mnohdy víc než slova, řekne pohled, držení těla, gesta. Nonverbální komunikaci se všímavé dítě nemusí učit na seminářích. Cítí napětí. Dusno v rodině znemožňuje dětem volně dýchat. Díky svým omezeným zkušenostem si ovšem nedokážou změněné chování rodičů vysvětlit a nezřídka hledají vinu za jejich nervozitu, smutek, vztek a další negativní emoce v sobě.
Psychologové se proto shodují na tom, že zatajovat nebo dokonce lhát dítěti proto, aby se mu neublížilo, se rozhodně nevyplácí. „O problémech je důležité mluvit s dítětem slovy, protože my o nich mluvíme, i když nepoužíváme slova. Děti jsou přeborníci ve čtení nejen jazyka, ale i toho, jak se tváříme, jak držíme tělo, takže z nás poznají, jak se cítíme a může je to znepokojit,” uvádí dětská psycholožka Mgr. Lucie Michálková.
Náročná situace budí náročné emoce
Dítě nežije na jiné planetě než my. Sdílí náš svět a vyrovná se se vším, s čím se vyrovnáme my sami. Dospělí by dětem měli ukázat všechny odstíny života, ale zároveň jim dát nástroje, jakým takový svět zvládnout. „Nesmíme přitom zapomínat, že všechny emoce, které dítě projeví, jsou v pořádku. Žádné jeho projevy nehodnotíme nebo nezastavujeme! Když se dítě prožívá city, které ještě nikdy nezažilo – smutek, hněv, strach – pojmenujeme je a ujistíme jej, že v náročné situaci je normální prožívat náročné emoce,“ doporučuje zkušená terapeutka a lektorka Alžběta Protivanská.
Nemoc v rodině
Velmi náročné jsou i situace, kdy se rodina musí vypořádat s vážnou nemocí některého ze svých členů. Je to neobyčejně stresující i pro dospělé, natož pro děti. Zlehčování, lakování na růžovo, nebo dokonce zamlčování „v zájmu dítěte“ ale jen všechno zhoršuje.
Šikana
Umíme-li si s dítětem povídat a věnujeme-li mu dost času, můžeme tak předejít problémům. Mnohé případy šikany by nedospěly k tragickým koncům, kdyby se „oběť“ včas svěřila. Pro dítě je o svém trápení velice těžké mluvit. Stydí se, nechce agresory „naprášit“, bojí se následků. Reakce dospělých musí proto být mimořádně citlivá, uvážená a musí vyvolávat v dítěti pocit, že ho „nedáme“.
Připravila: Katka Soušková
Zdroje: psychoterapeutka Alžběta Protivanská alzbetaprotivanska.cz, roche.cz, guideline.cz
Foto: Andrea Piacquadio Pexels
