Možná to znáte sami. Jsou okamžiky (a někdy zbytečně dlouhé), kdy se nějak necítíte ve své kůži. Po téměř probdělé noci na vás ze zrcadla zírá někdo úplně cizí a jeho pohled naznačuje, že s ním pravděpodobně nebude žádná velká zábava. Už tak neblahou situaci rozhodně nevylepší ani zlomyslně rozzářený displej malé osobní váhy, který si (i po týdenním půstu) bezostyšně obhajuje své „předpůstové“ stanovisko. Ten půst se samozřejmě týkal vás.
„Přesně tohle potřebuji,“ řeknete si, když s notnou dávkou jen těžko skrývaného vzteku slézáte a znechuceně vracíte tu nesympatickou věc zpátky pod skříňku v koupelně. Minimálně do té doby, než alespoň trochu přijde k rozumu.
Tobě to dnes ale sluší!
A pak se náhle otevřou dveře a do místnosti prosycené zcela evidentním zoufalstvím vstoupí vaše drahá polovička. Mile se na vás usměje a než vůbec stihne zaznamenat vaše ranní pohnutí, bezelstně prohlásí: „Tobě to dneska ale sluší.“
„Tohle nemůže myslet vážně,“ žasnete a okamžitě pojmete podezření. Zřejmě něco potřebuje! Má průšvih? Chce poradit? Anebo? 6e by tíha svědomí? Ano! Tíha svědomí, v tom bude zakopaný pes. Ten úterní večer, neobvykle pozdní příchod a vyhýbavá odpověď. Přestává se vám to líbit.
Pátrací akce zahájena
Začnete nenápadně pátrat, sledujete každičký pohyb své drahé polovičky. Jen aby nebyla drahá jenom vám. Kdy vlastně naposledy zaznělo to sladké „miluji tě?“
„Poslední narozeninový dárek také za moc nestál,“ hodnotíte kriticky, když nenápadně šacujete kapsy a marně se snažíte něco vyčíst z výrazu jeho (či její) tváře. Jste už tak daleko, že téměř cítíte zklamání nad skutečností, že jste dosud neobjevili jedinou stopu. Jste vskutku mizerný detektiv!
Po několikadenním usilovném pátrání se konečně dostavuje první úspěch! Hluboko v šatní skříni nalézáte malou krabičku zabalenou do hebkého, zlatého papíru. „Důkaz, důkaz,“ honí se vám hlavou a mohutný nával emocí naprosto blokuje jakoukoli snahu o jiné vysvětlení. Těžce dosedáte na okraj postele a zhrouceně berete hlavu do dlaní.
Co teď?
Horečnatě listujete ve svém mobilním telefonu a hledáte, komu zavolat. Komu se svěřit, kdo vám pomůže, poradí, kdo vás polituje. Jasně, už to máte. Vzpomněli jste si na osobu s podobnou zkušeností. Druhým rokem šťastně rozvedená.
Po třičtvrtěhodinovém rozhovoru máte jasno. Vaše domněnky se potvrdily. Všechny do jedné. Zoufale zíráte na protější stěnu ložnice, odkud jste stále nebyli schopni odejít. Ta stěna vás zaujme. Cítíte s ní jakousi sounáležitost, podivně zvrácenou sympatii. Kdysi zářivě bílá a plná energie, dnes našedlá a jakoby bez života. Podobně jako vy sami. Začínáte se litovat a okamžitě ztrácíte veškerou chuť cokoli dalšího dělat. Marnost nad marnost.
Přeci nejsem idiot
Večer to přijde. Ten, kdo vás tak šeredně zklamal, přichází domů. Zmobilizujete poslední zbytky rychle se vytrácejících sil a hned v předsíni útočně zaječíte: „Tak už mi konečně řekni pravdu!“ Hlas se vám v polovině zlomí a vy raději rychle odvracíte pohled stranou.
Dotyčná osoba nechápavě zvedá hlavu a zůstává strnule stát uprostřed dokořán otevřených vchodových dveří. „Kdepak se asi vzalo to podezřelé bláto na botách,“ probleskne vám okamžitě hlavou, když bezděky nasměrujete svůj pohled na suchý chodník před vaším domem.
Svému protivníkovi nehodláte poskytnout vůbec žádný prostor na rozmyšlenou. Po pár vteřinách pokračujete ještě rozčílenějším tónem: „Tak kdo to je, hm? Nemusíš mi lhát, stejně všechno vím. Nejsem idiot!“
A jak to bylo doopravdy?
Záměrně jsem nasimulovala situaci, kdy díky malému nedorozumění, resp. domněnce, můžete fatálně pokazit i tak zásadní záležitost, jako je váš, dosud neposkvrněný, partnerský vztah. V našem případě se totiž nakonec ukáže, že za milou větou ráno v koupelně stála „pouze“ partnerská láska a empatie, kdy dotyčný tak nějak podvědomě pracoval s vaším aktuálním psychickým (ne)naladěním a chtěl vás povzbudit zcela nevinnou partnerskou „lží“. Je jasné, že už jste někdy vypadala lépe, ovšem ta skutečná láska tyhle drobné rozdíly až tak neřeší.
A balíček schovaný v šatníku? Předem zakoupený dárek k nadcházejícímu výročí vaší svatby! Vždyť jste docela nedávno konstatovala, že už vám pomalu dochází oblíbený parfém, a tak si budete muset zakoupit nový. Nepamatujete se? A vaše pozorná polovička poměrně záhy zareagovala a právě v ono zmiňované úterý se poněkud zdržela právě nákupem zmiňovaného parfému (aktuálně v akci).
Zablácené boty mají také své vysvětlení, protože ten den se po příjezdu do práce nepodařilo zaparkovat nikde jinde, než na stále zabláceném nezpevněném parkovišti, kde se marast nachází snad 365 dní v roce, protože místní firma dosud nebyla schopna dostat pod kontrolu často prosakující odpadní vody.
A co z toho všeho vyplývá?
Dnes naprosto jasný závěr. Nepodléhejme zbytečným domněnkám, nevytvářejme strašidelné konstrukce a nestresujme (především) sami sebe. Namísto toho komunikujme, a pokud v jakémkoli vztahu vznikne nějaké nedorozumění, snažme se jej rozklíčovat už v samotném počátku. Ušetříme tak sobě i svému okolí spoustu nepříjemných a mnohdy opravdu zbytečných situací.
Bezproblémovou komunikaci a pohled z nadhledu přeje Lea Raif .
Autorka: Lea Raif
