Vztahy jsou zapeklitá věc, zvláště ty rodinné. A jde-li o vztah matka – dcera, bývá to občas mimořádně složité. Lea Raif sepsala vyprávění paní Milady, která se redakci svěřila se svým životním příběhem.
Tichá a trochu zakřiknutá Milada se zpočátku svého vyprávění zjevně necítila úplně ve své kůži. Bojovala s ostychem a jen velmi pozvolna se svěřovala se svým trápením. Vždyť komu by se ve věku těsně před padesátkou snadno přiznávalo, že je dosud v těžkém područí vlastní matky.
Matka generál
Maminka měla v naší rodině vždycky hlavní slovo. Podléhali jí táta, bratr i já. Ať už jsme se rozhodovali o koupi nového stolu, letní dovolené nebo dárku pro kohokoli, konečné rozhodnutí leželo na ní. Jako malá holka jsem situaci brala takovou, jaká byla, aniž bych o ní jakkoli přemýšlela. Až postupem let jsem se začala cítit nekomfortně a občas si dovolila nějakou „nepředloženost“ ve formě neuposlechnutí rady, resp. příkazu. Následovala pokaždé velká scéna, provázená občasným pohlavkem či fackou, především ale výčitkami a zatracováním mé osoby. A to nešlo o žádné velké prohřešky. Průšvih znamenal třeba jen (z matčina pohledu) nevhodný model oblečení do školy, rozpuštěné vlasy nebo neořezané tužky v penálu.
O dva roky mladší bratr a matčin mazánek velice rychle pochopil, jak na ni, aby mu přeci jen dopřála jistý stupeň volnosti.
Otcův odchod zamíchal karty
Táta, kterého jsem v době puberty považovala za slabocha, co se nedokáže postavit vlastní ženě, natož se zastat své dcery, se jednoho dne nevrátil domů. Matce zanechal jen stručný vzkaz na kuchyňském stole, který znamenal začátek nové kapitoly jak pro nás, tak i pro něho.
Matka se změnila. Její nekonečná energie začala pokulhávat, nálada kolísala. Dny smutku a letargie se střídaly s obdobím vzteku a pocitem nespravedlnosti a ublížení. Vyžadovala stále větší pozornost a nárokovala si můj i bratrův čas. V okamžiku, kdy jsem se postavila na odpor a snažila se jí vysvětlit, že mám právo i na svůj osobní život, pokaždé onemocněla.
Bratr se poměrně brzy osamostatnil a odstěhoval se od nás. Zůstala jsem s matkou sama, ačkoli i v době, kdy s námi bratr ještě bydlel, ležela většina starostí na mně. S odřenýma ušima jsem dokončila školu a začala pracovat jako laborantka v místní mlékárně. Můj život upadl do absolutního stereotypu, ráno do práce, odpoledne na nákup, pak úklid a příprava večeře. Tedy většinou. Máma sice stále pracovala, ale domů přicházela unavená a tak často zbytek dne odpočívala a o domácnost se moc nestarala. Občas jsem si vyšla s kamarádkami do kina nebo jen tak posedět do kavárny, ale musela jsem se vrátit v předem stanovený čas. Každé zpoždění znamenalo vodopád výčitek a smršť pohlavků.
Mirek
Krátce po mých pětadvacátých narozeninách jsem potkala Mirka. Nastoupil k nám do mlékárny jako technik. Už od počátku se mi líbil. S muži jsem měla pramalou zkušenost a celkově jsem se před nimi hodně styděla. Navíc mě trápilo nepříjemné červenání. Stačilo, aby mě někdo oslovil, případně se na něco zeptal. Já byla rudá až za ušima.
Blížily se Vánoce a s nimi i celopodnikový vánoční večírek. I přes matčino naléhání, ať nechodím, jsem se ještě se dvěma kolegyněmi z laborky na akci vypravila. V průběhu večera jsem vypila i nějakou tu skleničku vína a celkově se „odvázala“. Tančila jsem a bez potíží komunikovala s ostatními, dokonce i s muži. Odvážně jsem pokukovala po Mirkovi a nakonec s ním strávila moc hezké chvilky při tanci a poměrně intimním rozhovoru u skleničky vína. Na závěr večera, vlastně už noci, mne dlouze políbil a já, jako omámená, se vydala domů.
Matka na mě čekala v kuchyni. V okamžiku, kdy jsem tiše vstoupila do dveří, se na mne vztekle vrhla a s křikem a nadávkami mne tloukla hlava nehlava.
Zase sama
S Mirkem jsme se rozešli asi po půl roce. Neustál mou nepřející matku a nedokázal pochopit ani mě. Já sama jsem si často vyčítala svou slabost a neschopnost postavit se ženě, která si otevřeně a zcela sobecky nárokovala můj čas, pozornost a v podstatě celý můj život.
Léta ubíhala a já se o matku starala a starám dodnes. Problém svého života, jímž moje máma dozajista je, jsem se pokoušela řešit různými způsoby. Navštívila jsem psychologa, několikrát absolvovala rodinné konstelace, abych pochopila, oč vlastně v mém životě běží. Byla jsem i u numerologa, který mi potvrdil rodinné zatížení, ale nikdo mi vlastně neporadil, co si s tím vším počít.
Matčina diagnóza
Před několika roky lékaři matce diagnostikovali emočně nestabilní poruchu osobnosti, která vysvětluje její nekontrolovatelné návaly vzteku a různé emoční výbuchy, při kterých je schopná poprat se se mnou až do úplného vyčerpání. A ačkoli je jí už téměř 80 let, dokáže v sobě v tu chvíli najít spoustu nečekané síly. Mně táhne na padesátku a v podstatě se dá říct, že jsem svůj dosavadní život darovala matce. Otázkou zůstává, zda alespoň jedna z nás našla v životě štěstí.
Sepsala: Lea Raif
