Sedím na břehu potoka. Blankytná obloha bez mraků a horké slunce nad rozpálenou hlavou… Nohy příjemně chladí křišťálově čistá voda, co tak rychle prokluzuje úzkým korytem bystřiny. Zavírám oči a pozorně naslouchám uklidňující melodii vesele šplouchajících vlnek.
Zpočátku tiché šumění potoka sílí. Je to divné… Jakoby dosud přátelské tóny čiperné říčky nahradil hrozivý lomoz mohutného vodopádu. Přidal se nepříjemný vítr a několik zježených lístků bělostné břízy nečekaně přistálo na rozbouřené vodní hladině. Snad každé stéblo trávy už políbilo zem a obloha zvážněla. I ptáci utichli v očekávání budoucích chvil.
Je mi zima. Šumění se stává nesnesitelným a do uší se vkrádají ještě i další zvuky. Skoro jakoby se má bolavá hlava náhle ocitla v přeplněném včelím úle. Bzučí to v ní, drnčí, podobně, jako když jedete na rozpadajícím se kole s uvolněným blatníkem po stařičkých dlažebních kostkách.
Co prosím?
Zdá se mi to, anebo jsem doopravdy zaslechla někoho volat své jméno? Snad abych se vrátila domů? Schovala se před blížící se bouřkou?
Strašně se ochladilo. Musím se vrátit!
„Miláčku… prober se už přeci…“ slyším tichý hlas. Je mi povědomý. Něžně kolébá mou, kdo ví proč utrápenou duši, a dodává jí klid.
Hou, hou… Leo…
Pozvolna si začínám uvědomovat své tělo. Nejsem na louce, nemáčím si nohy v potoce. Nesleduji hravé vlnky, a ani neposlouchám ptačí zpěv. Nemám důvod se radovat, protože… Protože se něčeho strašlivě bojím. Cosi jsem provedla, něco nezvládla, snad i někomu ublížila?!
Ne. Nechci zpátky tyhle starosti. Toužím se vrátit pod tu rozložitou břízu u potoka. Opřít bolavá záda o její vyhřátý kmen a nastavit šťastnou tvář pečujícím slunečním paprskům.
Hou, hou… Leo…
Snažím se vybavit si tu pohádkovou krajinu. Nejde to. Namísto toho se mi před očima míhá blikající modré světlo, rozrážející potemnělou ulici.
Sanitka! Dva lidé v červeném stejnokroji s několika reflexními prvky. A pak… ještě jedna osoba. Zdá se být k smrti vyděšená! Rozčileně cosi vyřizuje s muži v červeném. Ti ale mají dost naspěch. Nasedají do vozu a … jeden z nich se nade mnou sklání.
Hou, hou… Leo…
Slyším rozčílené hlasy a rychlé kroky. Vezou mě na úzkém nemocničním vozíku do širokých dveří operačního sálu. Rychle, co nejrychleji.
Je to legrační… Vždyť – mně nic není.
Mně ne. Ale tomu, co se ve mně před časem usadilo, ano!
Přišla jsem o dítě. Potratila jsem to malé nic, co však znamenalo mnoho. Mnoho nepříjemných pocitů, mnoho výčitek, přehršel strachu. Nejspíš jsem ho já sama vypudila ze svého těla tím, jak strašně moc jsem ho nechtěla!
A teď? Není… Zůstal po něm ale obrovský zmatek, rozčarování, hluboká úzkost a ten všudypřítomný strach. Strach z toho, že jsem to všechno fatálně zpackala.
Hou, hou… Leo…
Už vím…! Ten konejšivý hlas patří mému muži. Člověku, kterého jsem nejednou podvedla a to ‚nejednou‘ se teď pořádně zahustilo.
Pomalu otevírám oči. Bodavé světlo nepříjemně brání celému procesu, ale já vím, že není třeba spěchat. Ležím na zádech. První, nač padne můj ještě trochu rozostřený pohled, je zažloutlá skvrna na stropě špatně větraného nemocničního pokoje.
„Leo…“ zašeptá Jaroslav. „Lásko, tys nám teda dala…!“
Opatrně otáčím hlavu a ocitám se tváří v tvář pravdě. Pravdě o svém životě a bolestném očekávání budoucích okamžiků.
„Já…“ nadechuji se a vážím další slova. „Já… musím ti něco říct.“
Napětí v jeho obličeji střídá smutný úsměv. Temné kruhy pod lesklýma očima a hluboká vráska mezi obočím… Hlubší, než bývala.
Dotkne se mého čela a tiše prohlásí: „Řekneš. Příště. Teď musíš ještě odpočívat.“
Autor: Lea Raif
Foto: Freeimages
