Třebíč jsem poprvé navštívila jako malá. Upřímně, skoro nic jsem si z ní nepamatovala. O to větší překvapení mě čekalo při návratu. Město, které je jedním ze tří vrcholů Vysočina UNESCO Trianglu, mě dostalo svou atmosférou, příběhy i zvláštním kontrastem krásy a smutku. A také tím, že se tu historie neukazuje jen ve vitrínách. Je všude kolem vás. V úzkých uličkách, starých domech, synagoze, bazilice i na lístcích kovového Stromu života.
Třebíč tvoří jeden z vrcholů projektu Vysočina UNESCO Triangl, pomyslného trojúhelníku spojujícího tři výjimečná místa světového dědictví: Třebíč, Telč a Žďár nad Sázavou se Zelenou horou. Každé je úplně jiné. A právě Třebíč má podle mě nejsilnější schopnost vyprávět lidské příběhy.
Židovská čtvrť. Krása, ze které někdy trochu zamrazí
Nejsilnějším zážitkem pro mě byla bezpochyby židovská čtvrť. Úzké křivolaké uličky, malé domy namačkané jeden na druhý, průchody, schody, dvorky a zákoutí, která vás nutí neustále někam odbočovat. Dnes tu najdete kavárny, obchůdky a krásně opravené domy a celá čtvrť má překvapivě romantickou atmosféru. A právě v tom je zvláštní paradox tohoto místa. Protože když se na chvíli zastavíte, romantika ustoupí něčemu mnohem silnějšímu. Začnete si představovat lidi, kteří tu kdysi skutečně žili. Děti prohánějící se uličkami. Hlasy sousedů z otevřených oken. Zvuky řemeslníků z přízemních dílen a krámků. Vůni pečiva, kávy a běžného života.
Prostor ghetta byl omezený, a proto zde vznikl nezvyklý způsob společného vlastnictví a bydlení. Jediný dům mohl být rozdělen mezi několik rodin. V přízemí býval obchod nebo dílna, výše obytné místnosti. Právě tato struktura domů i původní uliční síť se dochovaly v mimořádné míře. UNESCO dnes Třebíč považuje za výjimečné svědectví soužití židovské a křesťanské kultury. A pak si uvědomíte, jak náhle tento svět skončil. Za druhé světové války bylo z Třebíče deportováno téměř tři sta židovských obyvatel. Vrátilo se jen několik z nich a zdejší židovská obec už se po válce neobnovila. Možná právě proto na mě působila například Opuštěná ulička tak silně. Ano, jmenuje se skutečně Opuštěná. Samotný název jako by dnes získával další význam, i když samozřejmě vznikl v jiném kontextu. Člověk jí prochází, obdivuje domy, prampouchy mezi nimi a malebná zákoutí… a současně myslí na ty, kteří je kdysi naplňovali životem.
Antonín Kalina a strom plný jmen
Při návštěvě židovské čtvrti bych rozhodně nevynechala Pamětní síň Antonína Kaliny a expozici Děti Antonína Kaliny. Antonín Kalina, třebíčský rodák a politický vězeň, dokázal v koncentračním táboře Buchenwald spolu se svými spolupracovníky zachránit více než 900 převážně židovských chlapců. Takzvaný dětský blok 66 opečovával s obrovským osobním rizikem, aby děti zachránil před smrtí. O jeho činu se přitom dlouhá léta téměř nevědělo. V expozici je jeden předmět, který podle mě řekne víc než dlouhé stránky textu a který mě skutečně dostal. Kovový Strom života. Na jeho větvích jsou drobné lístky a na nich vytepaná jména zachráněných dětí. Strom je jimi obsypán. Stojíte před ním a teprve v té chvíli dost dobře pochopíte jeho odvahu a skutečnost, že díky němu měli chlapci budoucnost a možnost zanechat na světě své stopy. A některé z nich byly opravdu hluboké a vyjímečné. Mezi zachráněnými jsou básníci, umělci, spisovatelé, držitelé Nobelovy ceny.
Synagoga, káva a vůně židovského cukroví
Židovskou čtvrť bych rozhodně neprocházela jen zvenku. Za návštěvu stojí Zadní synagoga a také sousední Dům Seligmanna Bauera, který přibližuje podobu židovské domácnosti.
A potom doporučuji na chvíli přestat poznávat a začít prostě jen být. Třeba v Kavárně Vrátka. Právě podobné zastávky podle mě Třebíči sluší. Sednete si na kávu, kolem vás plyne současný život a přitom jste pořád uprostřed čtvrti, která má za sebou staletí velmi komplikované historie. Vrátka jsou navíc sociálním podnikem zaměstnávajícím lidi s handicapem a jejich pekárna nabízí i židovské cukroví podle tradičních receptur. Třeba Hvězdičky královny Ester nebo Hammanovy uši. Najednou zase voní káva a pečivo. Je v tom cosi obyčejného a vlastně velmi příjemného. Židovská čtvrť není skanzen. Znovu se v ní bydlí, pracuje, pije káva, peče a potkávají lidé.
Hřbitov vysoko nad městem
K odkazu zdejší židovské komunity neodmyslitelně patří také židovský hřbitov na severním svahu Hrádku. Musíte k němu vystoupat nad čtvrť a možná právě to cestu k němu ještě umocňuje. Za zdí se otevře rozlehlý, mimořádně zachovalý areál s přibližně třemi tisíci kamennými náhrobky a kolem jedenácti tisíc hrobů. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z roku 1631. Je znát, že je o místo pečováno, ale není „učesané“ způsobem, který by mu vzal jeho přirozenost. Náhrobky stojí těsně vedle sebe, některé rovně, jiné se sklánějí, mezi nimi roste tráva a stromy. Je tu ticho. A po ruchu dnešní židovské čtvrti dole ve městě je právě tohle ticho možná další důležitou částí jejího příběhu.
Druhá tvář Třebíče: monumentální bazilika sv. Prokopa
Třebíč bývá představována jako město soužití židovské a křesťanské kultury. Právě toto historické soužití a vzájemné působení obou komunit patří k hlavním hodnotám, pro které byl třebíčský soubor v roce 2003 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. A jeho křesťanskou dominantou je bazilika sv. Prokopa. Už zvenčí působí monumentálně. Ještě mnohem silnější je ale vstup dovnitř. Bazilika vznikala v první polovině 13. století jako součást benediktinského kláštera. Její základ je románský s nastupujícími gotickými prvky; v 18. století prošla také barokními úpravami.
Právě prolínání stavebních období jí dává neobyčejný charakter. Interiér je ohromující. Mohutné kamenné sloupy, klenby, oblouky a preciznost kamenické práce připomínají, jak neuvěřitelné stavitelské schopnosti měli lidé už před staletími. K nejcennějším prvkům patří nástěnné malby v opatské kapli a především velká románská rozeta s původní desetidílnou kamennou kružbou. Pod chrámem se ukrývá rozsáhlá krypta, jejíž klenbu nese padesát sloupů. Právě světlo je něco, co si z baziliky pamatuji nejsilněji. Prochází okny dovnitř, zachytává se na kameni a postupně odhaluje detaily, kterých by si člověk jinak možná ani nevšiml. Je to jeden z těch interiérů, kde máte potřebu na chvíli ztichnout… bez ohledu na to, zda jste věřící, nebo ne.
Od benediktinského kláštera k zámku
Bazilika je součástí většího zámeckého areálu a byla by škoda odejít hned po její návštěvě. Na místě někdejšího benediktinského kláštera se během staletí postupně vytvořilo šlechtické sídlo. Dnes v třebíčském zámku sídlí Muzeum Vysočiny Třebíč a celý areál spojuje několik vrstev zdejší historie: klášter, valdštejnský zámek, baziliku, předzámčí, někdejší zámeckou ledovnu, příkop i bylinkovou zahradu. Mně se na Třebíči líbí právě tohle. Jednotlivé památky tu nepůsobí jako izolované body v mapě. Navazují na sebe. Z židovské čtvrti vidíte baziliku, od baziliky se díváte zpět na město. Jedno místo neustále připomíná druhé. Dvě kultury, dvě náboženské tradice a několik staletí společného příběhu na několika kilometrech čtverečních. Ne vždy jednoduchého a rozhodně ne vždy idylického. O to zajímavějšího.
A nakonec whisky. Protože historie už bylo dost
Po tolika silných příbězích jsme potřebovali trochu odlehčení. A Třebíč umí i to. V židovské čtvrti jsme zamířili do Original Trebic Whisky Baru, kde můžete ochutnat místní whisky, gin a další destiláty nebo si dát některý z autorských koktejlů. Podnik funguje jen pár kroků od Přední synagogy v historických prostorách židovské čtvrti. Pokud budete mít štěstí a potkáte majitele, dejte se s ním do řeči. Stačí pár minut a zjistíte, že whisky není jen „nějaký tvrdý alkohol“.
Najednou posloucháte o výrobě, zrání, sudech, chutích a vůních a člověk, který ještě před chvílí tvrdil, že whisky vlastně moc nemusí, začíná být podezřele zvědavý. Jeho zaujetí pro tento nápoj je obdivuhodné. A znalosti ještě víc. Jeho nadšení je nakažlivé i pro ty, kteří tomuto nápoji běžně příliš neholdují. Čistou whisky jsem si nedala, jen jsem si přivoněla ke sklenkám kolegyň. Jedna zvolila whisky dozrávající v sudu po portském a druhá v sudu, kde bylo sherry. Já jsem zvolila koktejl Pear Spritz… a přiznávám, že kdyby mi dobré vychování nebránilo, rozhodně bych nezůstala u jednoho.
Třebíč, která zůstává v hlavě
Do Třebíče jsem se vracela s pocitem, že ji vlastně znám. Vždyť jsem tam přece jako dítě byla. Neznala jsem ji vůbec. Tentokrát mě překvapila tím, jak silně na mě působila. Ne jednou velkou památkou, ale směsicí drobných okamžiků. Úzkou uličkou. Jménem vyraženým do kovového lístku. Tichem mezi náhrobky. Světlem padajícím do baziliky. Vůní kávy a pečiva. A nakonec sklenkou Pear Spritzu. Třebíč má krásu, která není prvoplánová. Člověk ji postupně odkrývá. A možná právě proto stojí za to nikam nespěchat.
Moje tipy: co v Třebíči rozhodně nevynechat
Třebíč není město na rychlé odškrtnutí několika památek. Dejte jí čas. Toulejte se uličkami, zastavujte se, dívejte se do průchodů a dvorků a občas si sedněte jen tak na kávu. Právě ve chvíli, kdy přestanete spěchat, začne město vyprávět své příběhy.
Projděte se židovskou čtvrtí bez přesného plánu. Zabočte i do úzkých bočních uliček a určitě navštivte Zadní synagogu a Dům Seligmanna Bauera. Synagoga ukrývá krásnou barokní výmalbu a v sousedním domě uvidíte, jak mohla vypadat domácnost židovské rodiny v meziválečném období. Pokud chcete pochopit čtvrť opravdu do hloubky, stojí za to zvolit komentovanou prohlídku. Nevynechejte Pamětní síň Antonína Kaliny. Pro mě jedno z nejsilnějších míst celé návštěvy. Zvlášť Strom života se jmény zachráněných dětí je obraz, který se jen těžko dostává z hlavy.
Vyjděte nahoru na židovský hřbitov. Cesta stoupá nad město, ale stojí za to. Tento hřbitov patří k největším a nejlépe zachovaným židovským hřbitovům v Česku, s přibližně třemi tisíci náhrobky. Je to klidné, důstojné místo, kde se historie Třebíče najednou zdá velmi konkrétní.
Dejte si kávu a něco sladkého ve Vrátkách. Kavárna Vrátka leží přímo v židovské čtvrti a má pro mě přesně ten typ atmosféry, který sem patří. Ochutnat můžete domácí pečivo a zákusky, tradiční židovské speciality i košer vína. Navíc jde o sociální podnik, který zaměstnává lidi s handicapem.
Baziliku sv. Prokopa si nenechte jen na fotografii zvenku. Její interiér, románská rozeta, opatská kaple a především krypta nesená desítkami sloupů jsou mimořádné. Však si ji často vybírají do svých projektů filmaři. Například režisér Jiří Strach tady natáčel úspěšný televizní seriál Ztracená brána. Doporučuji komentovanou prohlídku, díky které člověk začne stavbu vnímat úplně jinak. Protože bazilika stále slouží jako kostel, je dobré si aktuální možnosti prohlídky předem ověřit. Bazilika sv. Prokopa – prohlídky a praktické informace.
Zůstaňte chvíli i v zámeckém areálu. Někdejší benediktinský klášter se během staletí proměnil v šlechtické sídlo a dnes zde sídlí Muzeum Vysočiny Třebíč. Pokud máte víc času, projděte si zámecké expozice, příkop nebo bylinkovou zahrádku. Samotný areál je volně přístupný.
A nakonec něco na odlehčení
Original Trebic Whisky Bar. Jen pár kroků od historických památek se dá Třebíč poznávat úplně jinými smysly. Místní Original Trebic Whisky Bar nabízí vlastní whisky, gin i další destiláty a autorské koktejly.
Praktický tip
Pokud chcete během jednoho dne zvládnout hlavní třebíčské památky, existuje zvýhodněná společná vstupenka na komentovanou prohlídku baziliky sv. Prokopa, Zadní synagogy a Domu Seligmanna Bauera. U jednotlivých prohlídek ale doporučuji předem ověřit nebo rezervovat konkrétní čas.
Připravila: Martina Vydrová
