Volný čas

Tváří v tvář aneb Která je ta pravá

Představte si, že se ráno probudíte a těsně před tím, než cokoli začnete, učiníte důležité rozhodnutí. 

Necháte si ještě malou chvilku a popřemýšlíte, co na sebe. Vaše volba se však nebude týkat oblečení, ale tváře. Řídit se budete jen momentálním pocitem, od kterého se pak bude odvíjet celý váš den.

Zvláštně bizarní představa, viďte? 

Poté, co se rozhodnete, otvíráte nenápadnou zásuvku vedle postele a z pečlivě vyrovnaných komínků vyberete ten správný obličej. Nasadíte si ho a teprve potom pokračujete v obvyklých ranních činnostech. 

V koupelně na sebe mrknete do zrcadla a možná na okamžik znejistíte nad správností volby. Ať tak nebo jinak, necháte to už být. 

Vždyť zítra je taky den…

Veselý a bezstarostný výraz dnes, lehce provokativní zítra. Pozítří možná trochu zvolníte a nasadíte mírně ospalou tvář. Ať po vás nikdo nic důležitého nechce. 

Druhá půlka týdne se klidně může odvíjet v pomalejším tempu, ovšem jeho konec si rozhodně zaslouží víc! Své okolí – možná trochu nečekaně – vytrhnete z ospalé letargie mírně zpupným obličejem a chladně odtažitým jednáním. To následně vyvrcholí nedělní „one man show“ jedné z vašich málo obvyklých, o to však výraznějších, tváří.

Následně se – díky jejímu vystoupení – řádně pročistí vzduch, abyste pak nový týden mohli opět začít v pohodovější atmosféře a s lehce provinilým výrazem

Ten si samozřejmě nasazujete jen ve zcela výjimečných případech, ale protentokrát cítíte, že je ho už vážně třeba. Dost dlouho ležel bez povšimnutí na dně šuplíku, ostatní – populárnější tváře – na něm. Trochu jej pomačkaly a nepatrně zdeformovaly levý koutek úst.

Nevadí. O to smutněji pak můžete působit.

Nakonec ještě budou litovat oni vás a zmiňovaný nedělní „tyjátr“ bude, alespoň protentokrát, upozaděn.

Provinilému obličeji ale příliš nefandíte… Večer jej s neskrývanou radostí zase ledabyle odhazujete na spodek tajného šuplíku a už se těšíte na zítřejší zábavnější model. Ještě netušíte, jak se ráno rozhodnete, ale s neochvějnou jistotou víte, že „provinilec“ zase nějakou tu chvíli pobude na dně zásuvky. 

Je nad slunce jasnější, že každá z vašich podstat má svoji nezaměnitelnou energii a jedna vedle druhé si – plným právem – zaslouží odpovídající pozornost. V pravidelných intervalech o sobě dávají vědět, vy je ale ne vždycky chcete slyšet. 

K některým jste přeci jen o trochu pozornější, některé se vám zkrátka o trochu víc hodí. Jsou slušivější a u vašeho okolí nadmíru oblíbené.

Jako například ta milá a chápající tvář. 

Jenomže ona vám zase až tolik nesedí. Čím déle ji nosíte, tím volnější se zdá. Jako by se nějak vytáhla a změnila tvar. Občas má dokonce nesympatickou tendenci sklouznout vám z obličeje. To je pak třeba rychlý a nenápadný zásah, aby nikdo nic nepoznal.

Protože kdyby poznal, tak… 

Tak? 

Kdyby poznal, nejspíš byste v očích vašeho okolí ztratili svou tvář.

Možná byste ale ztratili tu tvář, která vám osobně vlastně už vůbec nevyhovuje, a předvedli tu, co je vám blíž. Co máte ve své podstatě rádi, jen se ji z nějakého důvodu bojíte ukázat

No ale proč vlastně? 

Třeba proto, že ta dobře skrývaná tvář je tou vaší – dobře skrývanou – podstatou

Co tedy dodat na závěr? 

Snad přání, abyste si – a my všichni – dovolili nosit jenom ty obličeje, u kterých máme jistotu, že nám – nezávisle na názoru okolí – doopravdy dobře sedí

Lea Raif


Foto: soukromý archiv


Diskuze: příspěvků