Přemýšlivá herečka o sobě říká, že potřebuje mít na další dny cíle, jinak propadá depresi. K jakým cílům momentálně směřuje?
Vloni na podzim jste „nastoupila“ do dobře rozjetého vlaku zvaného seriál Cesty domů, zanedlouho vás uvidíme jako moderátorku televizní novinky Překvápko. To bychom měli práci. A co jinak?
Skoro veškerý volný čas věnuju fotografování, připravuji svou druhou výstavu. Což mě naplňuje. V herectví většinou všichni koukají na mě, musím být dokonalá a vypadat skvěle, kdežto fotografovat se dá i v teplácích.
Kdy jste si s fotkou začala?
Když jsem začala hodně cestovat. Afrika, Indie… Zmiňovaná výstava bude stejně jako ta první stylizovaná. Nechci dělat série glamour fotek, nýbrž prostřednictvím fotky vyjádřit nitro. Vždycky si najdu nějaké téma, tahle výstava se bude jmenovat Syndrom aneb mezi nebem a zemí.
Něco neuchopitelného?
Ano. První výstava byla Indigo, snažila jsem se upozornit na „nové děti“, které odmítají pravidla, přitom jsou chytřejší a mnohdy na vyšší duchovní úrovni než dospělí. A proto vypadají nepřizpůsobivě. Indigem jsem se snažila vyjádřit emoce, protože v dnešní době jsme všichni nucení nějak vypadat a nějak se chovat, což je špatně, jelikož tím lžeme sami sobě. Z toho pak v vznikají civilizační choroby včetně rakoviny, podle mě jsou z 99 procent způsobené psychikou. Přitom stačí, abychom si přestali lhát.
To by byl svět krásný, kdyby to tak jednoduše fungovalo.
Vidíte a to je přesně ono. Když existuje nějaká teorie, která se ostatním nezdá, říkají – no, to by bylo fajn, kdyby to šlo… A já odpovídávám, že každý musí začít u sebe, což se následně projeví na vašich dětech, rodičích, přátelích, sousedech…
A jaké máte sousedy?
Skvělé. Jedna úžasná sousedka letos oslaví „stovku“ a když přítel peče sladké, vždycky jí kousek odnese. A další sousedka mi občas pohlídá kocourka Kvíka, když nejsme doma. Vztahy jsou pro mě důležité, i v domě, kde bydlím.
Pocházíte z východního Slovenska, z Hlinného. Sedm let žijete v Praze, máte svůj první vlastní byt. Kde jste dnes doma?
Můj druhý domov je v Čechách. První mám na Slovensku; tam je moje rodina, moje DNA. S rodiči a sourozenci mám vztahy, jež přetrvají, ať se děje cokoliv. Je to pouto, které nejde roztrhnout.
Rodina je základ.
Ano, od ní se všechno odvíjí.
Četla jsem o vás, že prý špatně spíte. Je to pravda?
Tenhle drb – že trpím insomnií neboli chorobnou nespavostí – vznikl z jednoho sdělení na facebooku. Přitom spím skvěle. Spánek miluju, je to úplně jiná dimenze.
Zdají se vám sny?
Pořád.
A hezké?
Buď mám ty nádherné, kdy lítám, všude je bílo, nebo sny, v nichž zažívám velký strach. Sny ukazují, co nás trápí – tak se snažím přijít na to, proč se tak děje. Hodně jsem se zabývala strachem, proč ho máme. Z něj se rodí agrese, všechno rozbije a zničí. A mnoho strachů pochází z dětství. Pro někoho je to drobnost, nepodstatná záležitost – třeba když se malé dítě bojí čerta na Mikuláše – jenže ono dítě si pak ten strach může nést v sobě do dospělosti. To už dávno neřeší nějakého čerta, jen se čehosi bojí. Pak musí původ strachu objevit, přiznat si ho. I já se o to snažím. Když si potřebuju něco vyjasnit z dětství, probírám to s mamkou. Nejde o to, že bych rodičům vyčítala jejich výchovné metody, ale abych zjistila, co se stalo. Tím se člověk osvobodí. Minulost už nezměníte, ale srovnáte se s ní. A když se smíříte, bude se vám lépe žít.
Máte maďarsky znějící příjmení. Pátrala jste někdy po jeho významu?
Kereszt se překládá jako kříž.
Našli bychom tam souvislost i s křižáckými výpravami?
Možná, nevím. Genealogií jsem se zatím nezabývala. Já spíš říkám, že se mnou je evidentně kříž. Každopádně kdo stráví život po mém boku, rozhodně se nebude nudit.
Všem fanouškům sympatické herečky připomínáme, že aktuálně ji můžou vídat na televizních obrazovkách v seriálu Cesty domů, v němž ztvárňuje postavu Emy Semerádové.
Text: Marcela
Foto: archiv FTV Prima
8. 1. 2013
