O depresi se toho dočtete spoustu. Jaké ale je žít s člověkem, kterého tahle černá díra požírá? Já o tom vím své. O prázdných dnech, kdy není síla ani důvod otevřít oči, a čím víc člověk slábne, tím víc v něm ta mrcha bezbarvá sílí.
Ten třídní sraz bych byla s klidem vypustila, jako obvykle. S klidem, nebýt Lenky: kamarádky, kterou v tom nemůžu nechat. A kdybych snad přece mohla, přemluví mě třemi větami. Sedla jsem si do kouta, ke kulatému stolu, kde nekolovaly svatební fotky ani videa dětí v mobilech. Trochu mě zarazilo, že tu sedělo pár neznámých tváří – pozvali i bývalé spolužáky, co si odbyli maturitu rok nebo dva před námi. Nakonec to ale nevadilo. Zábava plynula – pro mě překvapivě – i bez stokrát opakovaných historek.
Stačí promluvit…
Chvíli trvalo, než jsem si Martina všimla. Vysokého a štíhlého – Lenka by řekla hubeného – blonďáka s brýlemi, co už dávno vypadly z katalogů, by přehlédla i lepší pozorovatelka než já. Teprve když promluvil. Neprosazoval se, uměl počkat. Ale co řekl, mělo smysl. A ten hlas! Muže vnímám odjakživa především ušima. Na ty s hlubokým chraplákem slyším nejlíp. Dokonce jsme brzy objevili společný zájem: oba ujíždíme na starověkých dějinách. Smáli jsme se – často jen my dva – stejným vtipům. Většinu z nich říkal Martin. Dokázal se během dlouhého večera neopít, i když na stole před ním pořád stála sklenice. A půl hodiny před půlnocí mi nabídl doprovod. Ne, nepřijala jsem: přišla jsem s Lenkou, tak s ní taky odejdu (výmluva, samozřejmě). Ale telefonní číslo jsem mu dala. Tím spíš, že hned dokázal umlčet mé skeptické já, které si žádalo čas na rozmyšlení: Martin slíbil, že se ozve až koncem měsíce, protože pozítří odjíždí na služební cestu do Holandska. Co víc si přát!
Telefon zazvonil devětadvacátého dubna: přesně v den, kdy měl. Jednotka spolehlivosti – to byla živá voda pro moji duši usmýkanou sliby, po nichž následují výmluvy. V té době už jsem věděla, že ten ústav na kraji Prahy, o kterém se Martin párkrát zmínil, má zítra den otevřených dveří. Pro nadšence, kteří touží nakouknout pod bílý plášť – tehdy tak módních – biotechnologií. Nebo pro ty, co si chtějí zblízka rohlédnout některého z vědců, kteří si tam kazí oči nad mikroskopy nebo čím vlastně.
Z laboratoří jsme odešli rovnou na večeři. Příjemnou, bez zbytečné romantiky a luxusu. A pak domů. Každý sám: těšení je sladké, zatímco spěch chutná po slaném potu. I v tom jsme si rozuměli, aniž jsme to museli říkat. Co se mělo stát, stalo se, za pár dnů. A za pár dalších dnů mě Martin vzal na pivo s kamarády, což se cení: přijali mě, jako bych tam s nimi sedávala od té doby, co dostali občanky. „Kdes tak dlouho byla?“ přivítal mě Roman: ten, co s ním Martin sdílel poslední lavici u dveří, a pak i kánoi na Sázavě a plno mužských tajemství. „Vždyť tys ho probrala ze zimního spánku. Nebo z něčeho ještě horšího… Ani nevíš, jak rád ho vidím tak v pohodě!“ A na to jsme si připili. Bylo to jako projížďka na řetízkovém kolotoči: smích, bělásci v břiše a oči plné slunce.
„Tak co, zkousis? M.“ Esemeska – tenkrát ještě bez háčků a čárek – mě polechtala v kapse, zrovna když se metr přede mnou potil maturant. „Zkousim. Jak zvire,“ vyťukala jsem poslepu pod stolem zprávu a předstírala, že nic víc než národní obrození mě v tuto chvíli ani trochu nezajímá. „Ale no tak! Nebud na ty chudaky pes!“ „To tedy budu. Pes ktery steka, ale nekouse,“ odepsala jsem mu. „Zato ja bych te rad kousl. Kdy koncis?“ Byl k sežrání. V ty dny určitě. Ani představovací oběd u Martinových rodičů nestál za tu trochu nervozity: připadala jsem si mezi nimi už od prvních minut doma. Tedy – mezi Martinovou maminkou a bráchou. Otec si se mnou potřásl rukou a ztratil se. „Medvěd se schovává ve své noře,“ komentoval to Martin a podíval se na matku. Oba věděli, o čem mluví. „Jako vždycky,“ přikývla s vráskou v půli čela. „Ale vy jste si, Míšo, nevzala štrúdl,“ mrkla na mě a odfoukla moje myšlenky daleko od medvědího doupěte.
Trvalo to dva roky, než se vzpomínka přihlásila. Zatím jsem si plula na šťastné vlně. Společná dovolená, 2 + KK na sídlišti, hypotéka, cestování, koncerty a divadla a na děti ještě čas… Zkrátka všechno, jak má být – a jak jsem chtěla. Nevím, proč jsem si myslela, že to tak zůstane napořád.
Plíživá potvora
Překvapil mě v půli zimy. „Co kdybychom si letos dovolili dovolenou na Krétě,“ navrhla jsem nad cestovatelským časopisem. Dlouho už jsem po ní toužila. A plánování výletů – do co nejvzdálenějších cílů – to byla zase Martinova vášeň. Sny o horkých krajích spřádal už od Vánoc, kdy se objevily první katalogy. Moc ráda jsem ho při tom sledovala a možná i trochu pošťuchovala: musím ale uznat, že jako soukromý průvodce byl skvělý. „No jo. Když si to přeješ,“ utrousil kamsi do prázdna, ani se na mě nepodíval. „Nebo se ti tam nechce?“ „Ale jo, klidně. Jak myslíš. Mně je to jedno,“ řekl napůl nepřítomným hlasem. Ne, neluštil zabijácké sudoku, nestylizoval si žádost o grant. Koukal se z okna, ani ke mně neotočil hlavu. V tu chvíli mi došlo, jak z mého muže za posledních pár měsíců ubylo. Nemyslím tím konec jiskřivých esemesek: na doživotní zamilovanost jsem nikdy nevěřila. Spíš to, že Martin přijde domů, pozdraví a ztratí se v křesle, před televizí nebo rovnou v posteli.Že namísto půlnočních – anebo ranních – hrátek má oči pevně zavřené a podezřele pravidelně oddychuje, i když tvrdí, že nemůže spát. Že už pěkných pár měsíců nepřinesl domů novou knížku: on, „živitel“ českých nakladatelů a knihkupců. Že mi někam zmizel, i když nevytáhl paty z bytu.
„Martine, není ti nic?“ zeptala jsem se, nejpitoměji, jak to šlo. „Ne, není,“ zavrtěl hlavou. A po chvíli dodal: „Potřebuješ něco?“ A podíval se na mě. Nebo spíš skrz mě a někam daleko. Pár dní nato jsem potkala Romana. „Co Martin?“ ptal se hned v první větě „Vůbec se mi v poslední době nelíbí… aspoň podle toho, co píše v e-mailech. Určitě ho pozdravuj, a ať se kouká ukázat. Vždyť byl s námi na pivu naposledy v listopadu!“
Podezření potvrzeno
Martin – uprchlík před zbytkem světa. Nenašla jsem způsob, jak ho probrat (a o některých bych se styděla nahlas promluvit!): nejspíš proto, že žádný neexistoval. Deset dní na Krétě – které jsem zařídila a zaplatila – „fungoval“. Líp se to říct nedá. Občas dal k lepšímu své znalosti historie, občas ochutnal některou z místních specialit… Focení nechal na mně. Mělo být hůř. Po návratu jako by se v něm něco zlomilo. Poslední den dovolené si stěžoval na bolest hlavy, polykal prášky a myslel na práci. Asi třikrát zopakoval: „Já tam nechci.“ Věřila jsem mu, ale omluvenku jsem mu napsat nemohla. Druhý den jsem ho zkusila rozptýlit aspoň e-mailem: „Tak jak válčíš?“ „Jako obvykle. Čekám, až mě obviní z dezerce a postaví ke zdi. Už aby to bylo!“ odepsal mi.
Ten svůj suchý humor neztratil, jen mu zčernal jako mor. V hlavě se mi spojily nitky, které jsem měla svázat už dávno. Martin má depresi: přesně takovou, která zahnala do nory jeho otce, Medvěda, a nejspíš pár dalších předků… Přečetla jsem o ní, co se dalo. V časopisech, v knihách, na internetu. Martin se mezitím dál propadal. Nikdy se mu nestalo, že by nedorazil do práce. Naštěstí stačilo, když ráno zavolal, že si bere studijní volno nebo dovolenou. To zvládl: z někdejší jednotky spolehlivosti zůstalo aspoň půl.
Jedl, co musel, alkoholu se vyhýbal. Když si se mnou párkrát dal skleničku, probudil se ráno ještě o schod níž. Samozřejmě že jsem zkusila to, co radí všichni odborníci už v první větě: přimět ho, aby šel co nejdřív k doktorovi. Samozřejmě že se mi to nepovedlo. „Ke cvokaři mě nedostaneš, miláčku.“ Tak mě oslovil asi jenom třikrát v životě – a nebylo to z lásky. „Nejsem na něj zvědavej. Nevěřím mu. A nejsem blázen.“ „Předepsal by ti antidepresiva,“ argumentovala jsem. „Ulevilo by se ti. Tělu něco chybí, tak ti to léky jednoduše dodají.“ „Neulevilo by se mi!“ odbyl mě. „A nenechám si zanášet tělo jedy!“ „Takhle se žít nedá!“ neudržela jsem se. „Ne, to nedá,“ souhlasil, tiše a úplně klidně. „Však já o to taky nestojím.“ A po chvíli, spíš k sobě, přidal větu, kterou jsem už znala. „Já jsem se přece nechtěl narodit. Nikdo se mě neptal.“ Občas vedl řeči, které mě přiváděly k zoufalství i k vzteku: ví, že je mi na obtíž, že by se mi jen ulevilo, kdyby bylo po něm. Ale zatím si to ještě nehodí: prý kvůli mámě.
Každá odpověď, o kterou jsem se pokusila, byla špatná. A mně nezbývalo než se na to dívat. Z nejtěsnější blízkosti, jakou si umím představit. A cítila jsem, jak mi pomalu docházejí síly, jak se občas bezdůvodně utrhnu na studenty, jak ten černý mrak pomalu protéká i do mojí hlavy… jak mám dost! A bála jsem se, že to nakonec budu já, kdo bude potřebovat cvokaře. A naučila jsem se polykat prášky na spaní a našlapovat po špičkách a některé radosti si zařídit sama. Jenže to přece pořád byl můj muž, v dobrém i ve zlém, jak jsme si tenkrát slíbili.
Cokoli, co mu pomůže
Všimla jsem si toho v půli května. Ale trvalo, než jsem tomu, co vidím, uvěřila. „Mišulko, chtěl bych tě vytáhnout na pár dní do Benátek. Vím, žes to se mnou v poslední době měla těžké, tak abych tě aspoň trochu odškodnil…“ Ano, to navrhl Martin, můj Medvěd Martin: v ruce hrnek horkého čaje, pohled namířený mně rovnou do očí. „Co bys řekla poslednímu víkendu v červnu?“ Stává se to: černá můra odletí, odkud přišla, i bez antidepresiv. Snad za to může jarní slunce, snad tajemné roje molekul zvaných eurotransmitery někde hluboko v těle, kam nevidím. Hlavně že se to stalo. Ty Benátky jsem samozřejmě přijala. Zase bylo na co se těšit. „Martine, někdo ti píše!“ Ze snů o gondolách mě probralo pípnutí esemesky. „Slyšíš?“ Kde pořád je? Otevřely se bílé dveře a vyšel můj muž. „Přišla ti zpráva,“ upozorňuju ho. „Hm,“ přikývl, jako by to dávno věděl. Teprve pak jsem si všimla, že něco schovává do kapsy. Copak si bere mobil s sebou na záchod? Chvíli mi to ještě trvalo – ale tak dlouho zas ne. Brzy mi došlo, co za tím je. Čím je způsobena ta zázračná proměna mého muže. Probuzení ze zimního spánku… nebo z něčeho ještě horšího. Obměna
šatníku, kterou jsem přičítala onomu „probuzení“. A náhlý příliv esemesek… bůhví od koho. Že by za tím vším nebylo jen slunce a molekuly?
Teď zase mě žraly myšlenky černé jako lógr smrťák: na víkend jsem si je odvezla do prázdné kamarádčiny chaty kousek od přehrady se zatím ledovou vodou. Uklidnila mě, i když jsem si v ní namočila jenom nohy. Ne, nebudu Martinovi „projíždět“ přijaté zprávy: stejně tuším, co bych tam našla. Nebudu mu dělat scény. Nebudu utíkat k mamince. Vím, že se nesbalí a neodejde, nepochybuju o tom, že zná hranici. Je to moje jednotka spolehlivosti. A jestli tohle, flirt s kolegyní nebo s prodavačkou v knihkupectví, je pro něj způsob, jak se udržet na hladině, pak ať spánembohem plave. Nemám strach, že ztratím muže kvůli jiné ženě. Bojím se, že mi muže vezme deprese: že mu vyškrábe mozek a ohlodá duši a mě že vysaje až na dno sil, i když se mě vlastně ani nedotkne. Že mě stáhne k sobě. Tentokrát jsme to přečkali, ta zákeřná mrcha je momentálně pryč a já se můžu nadechnout. Ale v hloubi duše nevěřím, že už se nevrátí. A přijímám bez výhrady všechno. Všechno, co ji zažene, anebo aspoň oddálí.
Názor odborníka
PhDr. Dana Hajná,
Klinická psycholožka, Řevnice
Deprese je vážné psychické onemocnění, které má typické příznaky. Mezi depresivní projevy patří: smutek, snížené sebevědomí, pocity viny, pesimistický pohled do budoucnosti, myšlenky na sebepoškození až sebevraždu, poruchy spánku (mnoho nebo málo), nechutenství nebo přejídání. Depresivní nálada, ztráta zájmu a radosti a zvýšená únavnost jsou náročné nejen pro nemocného, ale také pro jeho nejbližší. Rodinného příslušníka trpícího depresemi je proto třeba motivovat k léčbě, léčba antidepresivy je totiž velmi účinná. U těžších stavů je vhodné, aby na dodržování užívání léků bylo dohlíženo, člověk s depresemi není schopen posoudit závažnost svého stavu. Mezi další léčebné prostředky patří psychoterapie, která pomáhá pacientovi hledat souvislosti se vznikem depresí a k jejich předcházení.
Text: Alena Ducháčová
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy 3 / 2012
7. 3. 2012
