A je tu poslední díl povídky od Annie D. Fox: Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Pro ty z vás, kteří třetí díl nečetli Jak jsme to s prababičkou dokázaly.
Nadešel den soudu, na jedné straně místnosti jsem seděla v lavici já a na druhé straně místnosti italská babička s tlumočnicí, Federik s paní Vlasákovou v hledišti Adele. Vypadalo to jako smečka vlků a jehňátko. Další ze šťastných náhod všech soudů bylo, že jsme měli pokaždé stejnou soudkyni. Byla strohá a věcná, ale já v ní spatřovala naprosto spravedlivou ženu, ať už se o našich soudech říká cokoliv.
Zahájila líčení a zeptala se žalující strany, zda trvá na obvinění. Ano. A tak dostala italská babička slovo.
Říkala, že má zájem prohloubit Andyho kontakty s Itálií, aby s italskou rodinou pobýval častěji. A já mu v tom prý bráním. Tak jak jsem si předsevzala, měla jsem před sebou veliký blok a každé slovo jsem si zapisovala. Když jsem nestíhala zapsat všechno, psala jsem jenom zkratky. Nevěděla jsem, jak se celý soud bude vyvíjet a co vlastně budu říkat. Modlila jsem se za vyšší vedení, za spravedlnost a pravdu.
Poté se soudkyně obrátila na mě. Opravdu se i mračila, protože nechápala, proč nemám vedle sebe právního zástupce, to se jí nelíbilo. Zeptala se mě, zda mám na žalující stranu nějaké otázky. Zhluboka jsem se nadechla a najednou jsem měla vše v hlavě dokonale jasné.
„Ano. Ráda bych se Federikovy maminky zeptala, jakým způsobem mě žádala o mimořádný kontakt s Andym.
Bylo to písemně, ústně, nebo telefonicky?
A kdy to přesně bylo. Pokud uvádí, že těch případů bylo více, prosím, ať je vyjmenuje. A také ať uvede, jakým způsobem jsem ji odmítla.“
Soudkyně má slova vyslechla, řekla bych, že jsem postřehla jemný náznak úsměvu na jejích rtech, asi ji potěšilo, jak jsem své otázky zformulovala. Otočila se na italskou babičku.
„Tak prosím, přesně to mě zajímá. Diktujte mi, kdy a jak jste žádala o mimořádný kontakt s vnukem.“
Tlumočnice přeložila poslední slova. Nastalo dlouhé ticho. Italská babička nejdříve otevřela pusu a chtěla ihned reagovat, ale pak se zarazila a zůstala beze slova.
A soudkyně pokračovala.
„Tak já čekám, diktujte prosím, kdy a jak jste žádala o mimořádný kontakt s vnukem.“
V obličeji italské babičky se dalo číst zmatení, protože nevěděla, co má říct. Najednou jí došlo, že mě nikdy nežádala. Že pokaždé žádala svého syna, aby se mě zeptal.
„No já ji vlastně nikdy nežádala, s touto ženou nebyla možná komunikace,“ přeháněla svou rozhořčenou odpověď.
„Počkejte, vy tady v žalobě uvádíte, že vám matka dítěte bránila, tak vás teď žádám, abyste to doložila, jakým způsobem to bránění probíhalo,“ pronesla soudkyně.
Ticho.
Italská babička nic neříkala. Asi se bála usvědčit vlastního syna ze lží.
„Takže vy jste ji nikdy nepožádala? Ani písemně ani osobně?“ dotazovala se dál soudkyně.
Italská babička už nepronesla ani jediné slovo a zarytě mlčela.
Soudkyně nás poslala na chodbu, že se soud poradí. Během dalších pár minut nás zavolala zpátky a vynesla rozsudek.
„Žaloba se v celém znění zamítá.“
Jak já byla na sebe hrdá, já to dokázala! Co já, my s prababičkou jsme to dokázaly!
Odvaha je opakem strachu. Odvážný člověk není někdo, kdo necítí strach. Odvaha znamená cítit strach, překonat ho, a tím jít dopředu.
Povídku najdete v knize Pohádky mého života.
Více informací na www.pohadkymehozivota.cz.
Autor: Annie D. Fox
Foto: pixabay
