Čtvrtý román české autorky o věcech a vztazích, jejichž důležitost se nemění.
DĚJ
Rok 2045. Barbora leží v nemocnici zcela ochromená Parkinsonovou chorobou. Skoro se nehýbe, nemluví, realitu sotva vnímá. Žije ve svém vnitřním světě. Velmi pomalu se do něj začne znovu promítat okolí.
Barbora je jednou z prvních pacientek, na kterou lékaři zkouší nový lék. Ten zabírá a Barbora se uzdravuje. Vrací se jí motorické schopnosti, začíná být soběstačná, vybavují se jí další a další vzpomínky a zapadají do sebe spolu s tím, co cítí. Poznává své děti a kamarádky, které jí celou dobu chodily navštěvovat.
Ale kde je Petr? Její muž, otec jejích dětí, její životní láska? Prohlíží si fotky v telefonu, projíždí zprávy, vyptává se těch, kdo by mohli něco vědět. A rozvíjí se příběh, který začíná v roce 2018, kdy byla Barbora mladá dívka.
DOJMY
Chytlavé, chytré, současné čtení. Pohled na budoucnost je uvěřitelný, nefanatický, nutí k zamyšlení, ale příjemně, bez výčitek. Postavy jsou klasické, s trochu vyhrocenými charaktery, aby posouvaly děj, ale neruší. Vyvíjejí se trochu překotně, z cynické dcery se obratem stane pohodová žena, z uťáplého syna sebevědomý mladík. Ale jsou sví, věrohodní. Co byste cítili vy, kdyby se začal uzdravovat někdo, koho už jste dávno oplakali? Patrně by vás to vyvedlo z míry. Byli byste šťastní a zároveň zoufale bezmocní. Mohli byste začít vidět svět jinýma očima.
Podivné přátelství hlavní postavy s psychopatickou ženou, které jí poznamená celý život, je jediným tématem, u kterého stojí za zvážení, jestli není největší slabinou. Jinak do sebe všechno úžasně zapadá. Vlaštovka je románem o lásce. O lásce, která se nemění časem, která zůstává, i když už všechno ostatní zmizelo, která má zásadní podíl na tom, kým jsme. O lásce rodičů k dětem, o lásce dětí k rodičům. O lásce, kterou někdy musíme ztratit, abychom mohli znovu začít milovat. Milovat život a všechny, které máme právě v tenhle přítomný okamžik.
Autor recenze: Jitka Králová
