Dnes pro vás máme první díl povídky O pozdě vyřčené pravdě od Annie D. Fox.
Na mém prvním atletickém tréninku, když mi bylo šestnáct, jsem potkala Montyho, o rok staršího chlapce. Vysoký dlouhonohý kluk se do mě zamiloval, psal mi hezké dopisy o tom, jak se mu líbím a jak by se mnou chtěl chodit. Celou dobu jsem ho měla moc ráda jako kamaráda, a taky jsem mu to říkala, ale hlubší vztah jsem s ním nechtěla.
Během dalších deseti let jsme nejdříve spolu trénovali, později přešel do jiného sportovního oddílu, takže jsme se potkávali pouze na závodech. Pokaždé ale za mnou přišel, dával mi najevo svou náklonnost a prohlašoval, že na mě čeká. A já mu pokaždé řekla, že je to marné.
Nikdy ale neříkej nikdy!
Bylo mi již dvacet pět let, rozešel se se mnou kluk, se kterým jsem měla roční vztah, a já bloumala smutná sama po městě. Náhle jde proti mně Monty, otevírá náruč a radostně mě objímá. Bylo to tak hřejivé, být zahrnuta pozorností a obdivem. I během dalších dnů se o mě hezky staral a já se s ním cítila moc příjemně.
Už takovou dobu mě miluje, asi bude mužem mého života, napadlo mě po pár dnech.
Jeho rodiče byli velice pobožní a trvali na oficiálním svazku, pokud spolu chceme bydlet, takže následovala rychlá svatba. Monty byl vrcholový sportovec, jezdil po mezinárodních soutěžích a soustředěních. Když přijel domů, požadoval po mně kvalitní domácí stravu, bez ní prý nemůže podávat špičkové výkony. Kde se ale dalo něco takového v osmdesátých letech pořídit?
Studovala jsem recepty…
Studovala jsem recepty v různých knihách, které jsem někde sehnala. Ptala se známých a všemožně jsem se snažila naučit se vařit tak, aby byl Monty spokojen.
Před naším seznámením jsem vedla taneční skupinu, tvořila choreografii k vystoupením, se kterými jsme jezdili na taneční soutěže. Montymu začalo velmi vadit, že třikrát týdně nejsem večer doma a že se mě při tanci dotýkají jiní muži. Namítala jsem, že to k tanci patří a že je to opravdu nevinné. Byl vytrvalý a neustále mi podsouval pocit viny, že to není v pořádku a že jsem asi nějaká divná.
A já, vděčná za malé projevy pozornosti, potlačila sama sebe, to co mi přinášelo radost, svou důstojnost a osobnost, vlastně svůj život. Na důkaz mé velké oddané lásky jsem svou činnost v taneční skupině ze dne na den ukončila. Aby mě ocenil, jak hluboce se pro něho obětuji.
Vše, na čem mi záleželo, byla jeho kariéra a jeho výsledky
Několikrát týdně jsem po práci jezdila na tréninky, prohlížela jsem videa nejlepších soupeřů a upozorňovala na drobné detaily v technice. A jeho výkonnost stoupala.
Jedno z jeho nejoblíbenějších jídel byly plněné papriky. Chtěla jsem mu udělat radost, vyptala jsem se jeho maminky na recept a celý postup, a poté nadšeně jídlo připravila. „Uvařila jsi je celkem dobře, ale nejsou jako od maminky,“ prohlásil.
A já jsem se rozbrečela, nebyla schopna slova a utekla od stolu. Moc jsem se snažila a bylo mi líto, jak neviděl, že žiju jenom pro něho. Kladla jsem na Montyho tíhu toho, že je nejdůležitější osobou v mém životě. A to byla právě chyba. Žít máme pro sebe, my sami jsme nejdůležitějším člověkem ve svém životě.
Můj postoj mu chvíli dělal dobře, ale po krátkém čase se náš vztah začal hroutit a já si pozvolna uvědomovala, že nejsem šťastná. Cítila jsem se osamělá, nenaplněná, v roli jakési služebné. Monty byl soustředěn na svůj výkon a já ho přestala postupně zajímat.
Oddělené ložnice
Dříve hezké milování bylo nahrazeno uraženým postojem a oddělenými ložnicemi. Řekla jsem si, že v takovém vztahu nechci žít a jednoho rána jsem z našeho bytu odešla s tím, že odcházím od svého manžela. Hned večer za mnou přišel, klečel na kolenou a prosil mě, ať se vrátím, že beze mě nemůže žít. Vrátila jsem se.
Po měsíci jsem z bytu odcházela znovu. Klečel tentokrát u nohou mé mamky s tím, že nemůže žít bez její dcery. Vrátila jsem se.
Ale když jsem přecházela přes práh dveří našeho bytu, udělala jsem pro sebe jednu moc důležitou věc. Annie, teď si slib, že pokud byt budeš opouštět potřetí, už se nikdy nevrátíš.
Pokračování příště
Povídku najdete v knize Pohádky mého života. Více informací na www.pohadkymehozivota.cz.
Autor: Annie D. Fox
Foto: Pixabay
