V duchu mého Slunce ve znamení Kozoroha, které chce stoupat k výšinám, jsem si během mých mladých gymnastických let přála vybojovat účast na mezinárodní soutěži.
Právě probíhal závod, ze kterého se první tři vítězky měly kvalifikovat. A já skončila třetí. Cítila jsem se šťastná, byla jsem odměněna za léta dřiny. Tak moc jsem se těšila, že zažiju mezinárodní atmosféru a nové prostředí.
Poslední týden před závodem jsme intenzivně trénovali od rána do večera. Zhruba ve druhé polovině týdne si mě moje mamka zavolala.
„Annie, rozhodla jsem, že ještě nejsi dostatečně připravená na tak důležitý závod. Místo tebe bude soutěžit gymnastka, která v kvalifikaci skončila na čtvrtém místě.“
„Ale mami,“ snažila jsem se jemně cosi namítnout, ale mamka mě tvrdě zastavila. „Žádné diskuse, řekla jsem a to platí!“
Stála tam přede mnou veliká autorita a já se nedokázala vzepřít. Jediné, co jsem v podobných situacích uměla, bylo rozbrečet se, cítit se ublíženě a nešťastně. Měla jsem několik zkušeností se svojí mamkou. Když se jí odporovalo, bylo to vždy zlé. Pokaždé popřela a zpochybnila to, co jsem říkala, že cítím. A vysvětlila mi, že to necítím. Že se mýlím.
A tak se děti naučí potlačovat své pocity
Mnohdy si rodiče myslí, že co řekli, zabralo. Ale oni jenom v dítěti vyvolali strach. Jak mocně se nám do našeho podvědomí zapíší podobná slova, jsem začala objevovat až o skoro třicet let později. Jak nás tyto skryté programy a přesvědčení ovlivňují, je skutečně neuvěřitelné. A na základě uvedeného prožitku jsem nevědomě přijala program:
Ještě nejsi dost dobrá.
Byl to program strachu ze selhání, kterým velmi intenzivně mamka žila. A tím mi předala pocit, že bych měla být dokonalá. Dnes vím, že možné selhání a nezdar jsou jenom zkušenostmi, které nás posouvají dopředu.
Často rodiče nevědomě pronášejí ke svým dětem různá prohlášení a neuvědomují si, že z toho můžou dětem vzniknout zhoubná přesvědčení. Obzvláště malé děti věří naprosto všemu, co jim rodiče o nich řeknou.
Nyní jsem se rozhodla destruktivní program a své přesvědčení změnit. Navždy. Jedná se o rozsáhlý proces, mám pocit, že měním můj vnitřní vesmír. A taky ano, měním mohutně můj vnitřní svět a mění se i ten vnější.
„Jsi pro mě v pořádku takový, jaký jsi.“
Ta věta má sílu. Přestože většina rodičů má o svých dětech jiné představy, měl by ji každý rodič říct svému dítěti. Dítě v dospělém věku by mělo zase říct svému rodiči. „Moc to bolelo, že jsi tu pro mě nebyl. Děkuji ti za život a o ostatní se postarám sám.“
Pochopila jsem, že svalováním viny na rodiče za „svůj zpackaný život“, s nimi zůstáváme svázáni nezdravým způsobem. Mystické nauky věří, že si naše duše vybírá rodiče, a že opravdu není na místě jakkoliv se na rodiče zlobit. Oni jenom přesně hrají roli, kterou my pro svůj vývoj potřebujeme.
Své děti vedu k postoji, že za svůj život nesou zodpovědnost. Že jejich život nikdo zvenčí neřídí. Vše, co prožívají, si samy vytvořily.
Autor: Annie D. Fox
