Cítím se najednou úplně vyčerpaná. Kupodivu ale nejsem šokovaná. Asi jsem zvyklá na to, že vždycky může být ještě hůř. Z mého dokonalého přítele se stal šílenec.
„Mělo mi to být nápadné.“
„Co myslíte?“ Povzdychnu si.
„Bylo to až příliš dokonalé.“
„Ten vztah?“ Přikývnu.
Zamyslí se a pak se smířlivě usměje. „Prosím vás, o vás se chlapi musí prát, ne?“
Smutně se zasměju. „Ani ne. Asi něco dělám špatně. A teď to zase nevyšlo. Ale život jde dál.“
„No vidíte.“ Doprovodí mě ke dveřím.
Oba ve stejnou chvíli sáhneme po klice. Otočím se na něj a podívám se mu do očí. „Škoda, že jsme se nepotkali někde jinde. A jindy.“
Vyběhnu ze dveří, abych na to nemusela nic říct.
Když přijdu po týdnu do práce, nečeká tam na mě moje kolegyně, ani prázdná židle, ale přímo šéfová. Tváří se proti svému zvyku mile.
„Marie už nepřijde.“
„Takže to vážně udělala ona.“
Pokračování příště
