Od mého návratu z lékárny u nás doma nikdo s nikým nemluví. Obvinila jsem otce, že mnou manipuluje. Že se mě chce zbavit, provdat mě za peníze a už ani nevím, z čeho všeho ještě.
Já jsem prý nevděčná a rozmazlená. Práskla jsem dveřmi od svého pokoje a nevšímala si maminčiných vlídných slov, kterými se mě snažila vylákat ven. Poslala jsem jí pryč. Teď se mnou nemluví ani ona. Za chvíli mě to začne mrzet. Ale obávám se, že to je teprve začátek.
Všechny starosti je občas potřeba pustit z hlavy. Hned druhý den se vyplížím na večírek, aniž bych přišla rodičům na oči. U večeře mi řekli, že mám na celou záležitost zapomenout, ale mlčení trvá dál. Určitě se ještě zlobí.
Konečně jsem z toho dusna pryč. V restauraci už je oslava v plném proudu. Jsou tu snad všichni moji známí, ale protože Pavel dnes nemohl přijít, chtěla jsem původně zůstat doma. Nakonec se ale dobře bavím. Je tu úplně plno a každou chvíli přichází další lidé. Do jednoho takového nově příchozího vrazím, když se vracím od baru se dvěma skleničkami. Otočím se po jeho hlase.
„To neseš pro mě?“
Zajíknu si. Je to on. Pan lékárník. Pobaveně si mě prohlíží.
„Umíš vůbec mluvit? Ještě jsem od tebe neslyšel ani slovo.“ Usmívá se na mě tak normálně, že mě na chvíli napadne, že o celé té rodinné seznamce ani neví.
„Já… Omlouvám se.“ Sklopím oči do skleničky, a protože nevím co dál, tu druhou mu nabídnu.
„To ne, běž za tím, komu jsi to nesla. Třeba se uvidíme později.“
A už odchází podél baru k jednomu plnému stolu. Vidím pár lidí, které znám od vidění, jak se s ním vítají a přemýšlím, co se to právě stalo.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
