Když si konečně přiznám, v čem je problém, uleví se mi. Vysvětlím všechno Pavlovi. Je smutný, ale vypadá, že i jemu tak trochu spadl kámen ze srdce.
Další den si umyju vlasy, nalíčím se a zajdu do lékárny. V mých představách všechno probíhalo jednoduše. Chudé dívce našli nápadníka, do kterého se okamžitě zamilovala. Tak jednoduché to přece je, ne? Ale on mě přesvědčí o tom, že si nemám nic představovat. Vůbec se mnou nepromluví.
Trvá to asi tak měsíc. Přestanu se česat, jíst normální jídlo, učit se, odpovídat rodičům na otázky. Nevím, co přesně udělali, ale když viděli, jak na tom jsem, udělali nějaké pokusy to všechno urovnat. Párkrát jsem ještě slídila kolem lékárny, ale i ve svém zármutku jsem si uvědomila, že bych měla být spíš naštvaná. Co jsem udělala tak strašného, abych mu nestála za pár slov?
Jednoho slunečného rána, asi prvního hezkého dne toho roku, praští otec do stolu. Z hrnečku se studeným čajem se trochu vyšplíchne na bílý ubrus. Nevím proč, ale vyhrknou mi slzy. Začnu plakat a nemůžu to zastavit. A konečně se mi trochu vyjasní.
Je teplo. Jdu jen tak v teniskách, bez bundy, bez čepice. Rodiče mi nařídili, abych si došla ke kadeřníkovi a na manikúru. A pak do školy. Zjistit, kolik zkoušek budu moct opakovat. Vyběhnu z domu. Vzduch je čistý, mraky jsou pryč. Zastavím se uprostřed ulice, nadechnu se a nastavím tváře slunci. Usmívám se. Když skloním hlavu a otevřu oči, uvidím ho, jak jde přímo proti mně. Nevrle si ho měřím.
„Ahoj.“
Nehodlám se s ním bavit.
„Ty zase nebudeš mluvit?“ Usmívá se a já bych dala všechno za to, aby se na mě takhle usmíval ještě dlouho.
„Nevím, kdo posledně přestal mluvit.“
Rozpačitě se podívá na zem.
„Nepřipadáš si trapně?“
Překvapeně zvedne hlavu.
Jednou už jsem ten překvapený úsměv viděla. Pak přejede pohledem moje obyčejné tričko a vybledlé džíny. Zastaví se na vlasech. Vezme do ruky pramen dlouhých, odrostlých, zacuchaných vlasů. „Strašně…“
Nechám se obejmout. Ale trucovat ještě chvíli budu.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
