Nebyl to konec zlého snu, protože některého jeho následky neskončily. Ale byl to nový začátek.
V cizím obrovském městě, stovky kilometrů od místa, kde jsme chtěli mít domov, od Elektrárny, které jsme chtěli věnovat veškeré své úsilí. Nebylo to jednoduché. Těžko jsem se orientovala v tak velkém městě. Když jsem byla malá, ťapkaly nám na dvoře slepice. Tady jezdilo metro, ve kterém jsem se zatím nedokázala vyznat.
Pak tu bylo moje zaměstnání. Dlouhé roky jsem studovala, abych měla slušné a zajímavé zaměstnání, a tady jsem dělala podřadnou kancelářskou práci. Musela jsem začínat znovu a jinak. Ale když jsem se dívala na Ivana, kterému bylo každým dnem o trochu líp, věděla jsem, že to zvládnu.
Prožili jsme tragédii, ale měli jsme štěstí. Jiní lidé zemřeli, někteří zůstali do konce života postižení. Další museli ve Městě nechat všechno až na pár věcí, které se jim vešly do kufru, a jít bydlet k cizím lidem. Všechno, co dlouho budovali, museli ze dne na dne opustit. Já jsem toho nemusela obětovat tolik. Přežili jsme a mohli jsme být spolu.
Ivan zpočátku skoro celé dny spal. Katka začala chodit na trvalý úvazek do nemocnice a babička nám dávala veškerý prostor. Její důvěra mě zahanbovala, protože ona mě brala jako jeho životní partnerku, ačkoliv jsme nebyli sezdaní, a já jsem ho ještě nedávno chtěla opustit. Byla jsem zvyklá se starat sama o sebe a najednou tu byl někdo, kdo mě vůbec neznal, ale dával mi všechno, co mohl. Věděla jsem, že Ivan je spolu s její dcerou to nejcennější, co má. Přesto jsem to byla já, koho považovala za právoplatnou se o něj starat. Zastala všechno po dobu, co jsem byla v zaměstnání, já jsem ho pro sebe měla celé zbylé dny i noci.
Už nikdy jsme nemluvili o tom, co se mezi námi stalo od dubnové noci do dne, kdy se vrátil z nemocnice. Bylo to jako navázat na všechno předtím. Od sanitky jsem ho dovedla do bytu, a začalo nejkrásnější období mého života. Ivan se uzdravoval a vypadalo to, že by nemusel mít žádné vážnější následky. Dorůstaly mu vlasy, obočí a řasy a začínal normálně jíst. Měl slíbenou práci, a navíc náhrady pro následky úrazu z povolání. Když neodpočíval, chtěl ze sebe dostat to, co ho celé týdny v nemocnici trápilo.
Já jsem byla naštvaná, že jsem přišla o svůj vybudovaný předchozí život. Ivan byl zklamaný tím, čemu dlouhá léta věřil. Byl jedním z těch, co dlouho nevěřili tomu, co se tehdy v Elektrárně skutečně stalo. Pro něj byla jaderná energetika bezpečná a státní aparát za každých okolností důvěryhodný. Nechtěl si připustit, že trhliny v těchto veličinách způsobily katastrofu, která ohrozila celý svět. Aniž by tomu v tu dobu něco nasvědčovalo, byli jsme poznamenaní víc, než jsme tušili.
Autor: Jitka Králová
Foto: Tante Tati Pixabay
