Vešla jsem do bytu a padla na mě strašlivá únava. Nevolnosti trochu ustupovaly, ale unavená jsem byla pořád. Bylo mi i smutno, navzdory hezkému odpoledni s kamarádkou.
Cítila jsem tu zvláštní osamělost, která mě poslední dobou občas přepadala. Jako kdybych na tu zásadní změnu byla ještě pořád trochu sama, ačkoliv Ivan tvrdil, že je šťastný. Odložila jsem si věci a všimla si jeho bot. To znamená, že už je doma. Projela mnou prudká radost a hned jsem vešla do ložnice. Ale byl v kuchyni, ještě oblečený na ven a pil vodu rovnou z kohoutku, jak to dělával, když měl velkou žízeň.
„Budeš celý mokrý.“
Vypnul vodu a pokýval hlavou. „Mám strašnou žízeň.“
Otřel si mokré ruce do kalhot. „Jak jste se rozloučili s rodiči?“ Došel ke mně, aby mě obejmul.
Pak jsem se posadila ke stolu. „Všechno je v pořádku. A co ty? Co doktoři?“
Sednul si naproti mně. Vypadal také unaveně. Jak se my dva budeme starat o malé dítě? Pousmála jsem se tomu.
„Pořád něco. Nechtějí mě ještě pustit do práce.“
„Nespěchej. Odpočiň si.“
Přikývnul a pohladil mě po ruce. „Katka někoho má.“
„Vážně? Jak to víš?“
„Vždyť už vůbec nespí doma. A babička se jí prý ptala a ani nezapírala. Teď jsou spolu a nakupují.“
„To bych jí přála.“
„Já taky. Třeba budou v rodině dvě miminka najednou. Jen si to představ, moje teta by měla dítě stejně staré jako já!“
Zasmála jsem se, líbilo by se mi to.
„Vidíš, to mi připomíná, že jsem něco přinesla.“ Došla jsem pro tašku, vyndala z ní medvídka a donesla ho do kuchyně. Položila jsem ho na stůl. Ivan ožil.
„Je skoro úplně stejný. To je krása.“ Vzal ho do rukou a prohlížel si ho ze všech stran.
„Taky jsem něco přinesl. Pro tebe.“
„Ano? A co?“ Spokojeně jsem se zavrtěla.
„Počkej tady.“ Vstal a zmizel v ložnici. Za chvíli se vrátil a v ruce držel malou krabičku. Usmíval se. Znovu se posadil naproti mně a posunul hnědou krabičku směrem ke mně.
„To je pro tebe.“
Chvěla jsem se. Mohlo v ní být cokoliv. Ale taky v ní mohlo být to, co by mě už snad navždycky zbavilo toho nekonečného pocitu osamělosti. Otevřela jsem krabičku. Do sametové látky byl vsazený prstýnek s drobným kamínkem. Zapomněla jsem dýchat.
„Lásko?“ Ivanův hlas zněl tlumeně.
Zvedla jsem oči a pocítila ty jemné nitky. Byly tady vždycky. Nevím, čeho jsem se bála a proč jsem si připadala tak sama.
„Ano?“
„Vezmeš si mě?“
Roztřásla se mi brada a z očí mi vytryskly slzy. Ivan vstal, zdvihnul mě ze židle a vzal mě do náručí.
„Ty můj uplakánku. To má být ano?“
Mezi vzlyky se mi to podařilo vyslovit. „Ano.“
Autor: Jitka Králová
Foto: Glorious studio Pexels
