Duben 1990 Ivan odešel. Když jsem se po té noci brzy ráno probudila, už byl pryč.
Zmizely všechny jeho věci. Zubní kartáček a žiletky. Jeho oblečení a pár ručníků. Těch několik málo knížek, které si za poslední měsíce koupil. Procházela jsem bytem s Viktorem v náručí a brzy jsem si uvědomila zvláštní věc. Nebyla jsem zoufalá. Bylo to krásné a bylo to rozloučení. Musela jsem jít dál.
Když jsem tehdy odpoledne ukládala Viktora do postýlky, něco upoutalo můj pohled. Modrý plyšový medvídek. Vzala jsem ho do ruky a překvapením zapomněla na jeden nádech. Nebyl to Viktorův medvídek, byl to Ivanův starý medvídek. Byli úplně stejní, ale Ivanův byl na první pohled vybledlejší, v modré srsti prosvítalo několik vypelichaných míst. Prohledala jsem celý byt, ale Viktorova medvídka jsem nenašla. Bylo to jasné. Ivan si ho vzal a nechal nám tady toho svého.
Večer jsem stála u kuchyňského okna a snažila se nevnímat nezvyklé ticho. Moje statečnost mě přeci jen na chvíli opustila. Mnoho následujících nocí jsem proplakala. Uplynuly čtyři roky od havárie. Najevo vyšly nové skutečnosti o konstrukci reaktoru čtvrtého bloku. Neexplodoval jenom chybou operátorů. Porušili některá bezpečnostní opatření, ale udělali to v domnění, že je reaktor možné kdykoliv vypnout jedním tlačítkem. V situaci, do které výkon reaktoru během bezpečnostního testu dohnali, zafungovalo havarijní tlačítko jako odjištění bomby. Bylo nutné tyto závady odstranit. Narychlo vystavěných reaktorů tohoto typu bylo v provozu mnoho. Elektrárna nadále vyráběla elektřinu. Ivan byl jedním z těch, kteří do ní dojížděli pracovat z Nového města.
Viktorovi byly tři roky, žila jsem s ním sama v našem malém bytě v Hlavním městě. Když začal Viktor chodit do jesliček, vrátila jsem se do práce. Brzy jsem povýšila, a po dvou letech jsem už byla vedoucí celého ekonomického oddělení. Měla jsem tedy práci odpovídající mým zkušenostem i slušný plat a nemusela jsem mít existenční starosti. Přesto bych to všechno vyměnila za dobu, kdy jsem měla jenom jeden kufr vlastních věcí a usínala jsem s Ivanem v malém pokojíku v cizím bytě.
Můj život plynul podle slibu, který jsem Ivanovi beze slova dala. Starala jsem se o Viktora. Kolem mě se udála spousta změn. Roman se oženil s Ninou. Nina se se situací smířila, ale o přátelství mezi námi už se zrovna mluvit nedalo. Když jí Roman řekl, že je Viktor jeho syn, trvala na potvrzujících testech. Postupně si začali k sobě Viktora brát a já jsem věděla, že je v dobrých rukou. Měsíc před Viktorovými třetími narozeninami se jim narodila dcera Jana.
K mému prvotnímu údivu se o Viktora dál chtěla starat Ivanova babička Marie. Její dcera Katka se vdala, ale dalo se už tehdy předpokládat, že děti mít nebude. A tak Marie dál považovala Viktora za své jediné vnoučátko. Přijala, co se stalo, a já jsem se před ní po čase přestala stydět a Viktora k ní vozila. Byla jsem za její pomoc vděčná, protože rodiče za mnou jezdili jen zřídka. Povzbuzovali mě, ale nedokázali jít do Hlavního města za námi a vzdát se svého chátrajícího domu. Mrzelo mě to, ale vždycky, když jsem u nich s Viktorem trávila několik letních dnů, částečně jsem jejich paličatost chápala. Málokde jsem cítila takový klid.
Mezitím vším se občas objevoval Ivan. Dozvídala jsem se o tom, že párkrát do roka přijížděl, a když byl u babičky Viktor, strávili společně odpoledne. Neměl na Viktora žádný nárok, ale nechtěla jsem ani jednomu z nich brát pouto, které mezi nimi za ten první rok vzniklo. Nebrala bych Ivanovi vůbec nic. Ale když občas babička nepřímo naznačovala, že bychom se u ní mohli potkat všichni, dělala jsem všechno proto, aby se to nestalo.
Samozřejmě, že jsem byla osamělá. Můj osobní život, to jsem byla jenom já a Viktor. Ale žádného muže jsem nehledala a žádný z těch, kteří o mě projevili zájem, mě nezaujal. Nebyla to tvrdohlavost, ale na mých citech k Ivanovi se nic nezměnilo. Milovala jsem ho a toužila jsem po něm. Ale setkat se s ním mohlo znamenat novou bolest. Netušila jsem, že Ivan to zřejmě cítil jinak.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
