Září 1991 Ten rok jsme šli první školní den s Viktorem do školky sami. Roman nás první rok doprovodil, ale tentokrát měl Viktora vyzvednout odpoledne, protože jsem šla na vyšetření do nemocnice.
Viktor si nesl pytlík s přezůvkami a tvářil se rozkošně důležitě. Možná jsem nebyla první měsíce po jeho narození úplně připravená. Ale už dávno jsem měla pocit, že jako maminka všechno zvládám, a můj šikovný chlapeček mi dělal jenom radost.
Blížili jsme se ke školce a cestou míjeli slavnostně oblečené školáky. Neměla jsem tohle období roku ráda. Vždycky jsem se dobře učila a byla jsem i později dobrá studentka, ale na začátku školního roku ze mě vyprchávala dobrá nálada. Končilo léto. Těžko jsem se smiřovala s tím, že dny se zase zkracují a místo tepla a světla už čeká za rohem studený déšť. Viktor to naštěstí jako většina dětí takhle neprožíval. Právě se shýbal pro spadané kaštany a jeden zvlášť velký mi podával. Odhalila jsem pod slupkou hladký zralý plod.
Viktor vnímal svět kolem sebe, radoval se z malých zázraků všedního dne. S ním byl hezký i podzim. Pak už jsme ho pobídla, byl čas dojít těch pár posledních kroků ke školce. Vzala jsem ho za ruku a došli jsme k přechodu. Viktor se poslušně zastavil a rozhlédli jsme se. Silnice byla volná, mohli jsme jít. Viktor poskakoval, těšil se. Mně nohy ve vteřině téměř přestaly poslouchat.
U rohu budovy školky stál Ivan. Všude kolem se to hemžilo dětmi s rodiči a babičkami, Ivan tam stál sám bez hnutí a díval se naším směrem. Viktor mě zatahal za ruku, abych zrychlila. Ivan nám vyšel naproti, setkali jsme se uprostřed chodníku mezi desítkami cizích lidí.
„Ivan!“ Viktor vykřiknul, setkání pro něj bylo další radostí toho dne.
Ivan se usmíval a přejížděl nás střídavě pohledem. Neviděla jsem ho přes tři roky. Příliš se nezměnil. Vlasy neurčité barvy sčesané dozadu. Tmavý knírek a obočí. První vrásky. Modré oči s vějířkem dlouhých řas. Vzal Viktora za ruku, kterou k němu natahoval.
„Ahoj, Viktore. Jsi připravený na další školní rok?“ Viktor horlivě přikyvoval.
Poprvé od té doby jsem je viděla spolu. Byl to pro mě jeden z těch okamžiků, kvůli kterým jsem přišla na svět. Nevzpomínám si, jak jsme Viktora dovedli do šatny, rozloučili se s ním, a pak se ocitli znovu na ulici. Najednou jsme stáli proti sobě a mě vůbec nenapadalo, co říct. I z Ivana spadlo prvotní sebevědomí.
„Kde ses tady vzal?“ Nic chytřejšího jsem nevymyslela.
Poškrábal se ve vlasech a ruce si vložil do kapes sportovní bundy. Byla jsem u něj zvyklá na formální oblečení, ale i takhle se mi líbil. Přemýšlela jsem, jak asi působím já. Udržovala jsem si své dlouhé vlasy a bledost jsem se snažila zakrývat líčením. Oblékala jsem se slušně, ale obávala jsem se, že v jeho vzpomínkách už nejspíš vypadám jinak.
„Chtěl jsem vás vidět.“
„Nečekala jsem to. Promiň, jestli se chovám divně.“
„Ne, jsi moc milá. Asi jsem se měl ozvat předem. Ale bál jsem se, že bys to odmítla.“
Sklonila jsem hlavu. Zafoukalo. Sledovala jsem listí míhající se kolem mých bot. Dolehla ke mně i Ivanova vůně. Stále používal stejnou kolínskou. Bylo to odzbrojující.
„Spěcháš do práce?“
Podívala jsem se mu do očí a věděla jsem, že ať už jsem byla kdysi jakkoliv naivní, moje láska byla a zůstane opravdová.
„Stačí, když tam jenom před polednem zaskočím. Vzala jsem si na dnešek volno, chtěla jsem vyprovodit Viktora a odpoledne jdu do nemocnice.“
Mezi obočím se mu udělala vráska. „Máš nějaké problémy?“
Nechtělo se mi zrovna teď mluvit o něčem, o čem jsem většinu času nechtěla ani přemýšlet. Jenom jsem neurčitě pokývala hlavou.
„Mohl bych tě pozvat někam na kafe? Slibuju, že se mi neudělá špatně.“
Usmáli jsme se na sebe. Jako kdyby v tu chvíli i podzimní vítr sladce voněl. Odpoledne jsem v nemocnici ležela bez hnutí v tmavém tunelu. Poslouchala jsem slabé hučení a necítila jsem stravující strach, jak bych bývala čekala. Myslela jsem na to, že i na konci tohoto tunelu bude možná světlo.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto:
