V dalším dílu Show Jana Krause se představí herec Štěpán Benoni, herečka a porotkyně ČSMT Diana Mórová a top manažer Martin Ditmar.
Štěpán Benoni
Prvním hostem bude nový „grázlík Rousek“ z kultovního filmu Miloše Macourka a Václava Vorlíčka Dívka na koštěti. V divadelní adaptaci v divadle Studio DVA ho hraje populární herec Štěpán Benoni. „Já jsem si o tu roli vyloženě řekl, mně je blízký ten charakter, takový zloprcek,“ komentuje Štěpán nad ilustračními fotkami, kdy můžeme vidět jak fotografie z původního filmu z roku 1971, tak ze současného představení. Janu Krausovi, který se v novodobém ztvárnění ujal role ředitele kouzelnické školy, prý tehdy bylo sedmnáct, Štěpánovi je dnes pětatřicet. Navíc se dozvíme, že Štěpán je dlouholetým obdivovatelem svého hostitele, neboť si prý od malička vysoce cenil jeho postavy prince z pohádky Jak se budí princezny. On sám začal podle svých slov hrát zhruba v jedenácti letech. „Začínal jsem v činohře v Národním divadle,“ říká s úsměvem a dodává, že herectví si ho vybralo a že ho bral velmi svědomitě už od samého začátku.
„Bral jsem herectví velmi vážně už od těch jedenácti let, a když pak přišla první krize, zvažoval jsem, že půjdu do armády. To ale naštěstí neklaplo,“ vypráví. „V té době jsem ovšem také hodně posiloval, takže jsem byl takovej vysekanej, což mělo tu výhodu, že jsem dostával role takových fešáků… ale už je to pryč. Teď jsem tlustej a plešatím, takže úplně jinej typ. Tak nevím, co budu dělat.“ A jak už to bývá v Show Jana Krause dobrým zvykem, i na soukromí dojde. „To, jak jsem se seznámil se svojí manželkou, je vlastně docela romantický příběh,“ zavzpomíná Štěpán na seznámení se svojí ženou Vladimírou, která je rovněž herečkou. „My jsme na konzervatoři chodili do takového jednoho baru, kde jsme vlastně strávili veškerý studia. A moje budoucí manželka, která v té době studovala DAMU, tam dělala za barem brigádu. Já jsem byl dost v náladě, to musím přiznat, ale pořád jsem si s ní povídal, a ten večer jsem se strašně zamiloval. Pak jsem šel domů a ráno jsem se probudil, a byl jsem zamilovanej, ale nevěděl jsem do koho. A život šel dál a já jsem měl jiné partnerky… uplynulo zkrátka sedm let a já jsem dostal angažmá v kladenském divadle, kde na záskok do jednoho představení přišla právě moje budoucí žena, a já jsem si konečně vzpomněl!“ Tak si ji pro jistotu hned vzal.
Diana Mórová
Oblíbená slovenská herečka a dlouholetá porotkyně soutěže Česko Slovensko má talent. „Účast v soutěži je pro mě takový relax, protože se nemusím učit texty,“ vysvětluje. „Člověk tam sice stráví spoustu hodin, ale když přijdou nějací vtipní lidé, kteří dokážou rozesmát i porotu, najednou zjistíte, že zapomenete na všechno kolem i venku a jen se bavíte.“ Smysl pro humor má ovšem i ona sama, neboť se nechala namaskovat a sama se soutěže zúčastnila jako soutěžící, když v porotě seděla Jiřina Bohdalová. „Měla jsem ohromnou trému, protože jsem nevěděla, jestli to vyjde,“ vzpomíná. „Jinak hraju ve Slovenském národním divadle, už mnoho let, a nyní například ve hře Celé zle.“
Na divadelních prknech zůstaneme i v otázce týkající se mužské krásy a potažmo herectví nahých mužů. „Spousta žen se o tom bojí mluvit, protože jsou vdané. Já si ale myslím, že žena, ať už je vdaná, nebo nikoliv, by se neměla stydět, když vidí pěkného chlapa, přiznat, že je to pěkný muž.“ Je podle Diany rozdíl v projevech náklonnosti mezi českými a slovenskými muži? „Český muži dokážou o všem velice krásně a květnatě vyprávět, vymýšlet stále nové příběhy a umíte tu babu prostě ukecat,“ vášnivě vypráví herečka, „naproti tomu Slováci jsou skoupí na slovo. To je: pojď sem, co, káva, kino? Je to takové strašně ostré… u Čechů je to takové pěkné, umluvené. Ale to je jen můj názor. Já vlastně pořádně nevím, protože se moc nedostanu mezi lidi. Já stále jen pracuju nebo jsem doma.“ A tak je vděčná i za možnost udělat si výlet do Prahy, což jí připomene dobu, kdy sem přijela na spartakiádu a kdy prý také asi naposledy jela tramvají.
Martin Ditmar
Topmanažer, který přežil svou vlastní, klinickou smrt vyvolanou nadměrným stresem. „Přes dvacet let jsem se pohyboval v mezinárodním obchodě, především v německých korporátních společnostech, což pro mě bylo velice zajímavé období, protože jsem se do toho dostal v době, kdy trh ani tyto společnosti ještě nebyly zcela hotové a stabilní, což s sebou neslo ohromné příležitosti,“ vypráví pan Martin. „A i já sám jsem to vnímal jako obrovskou příležitost, která se nebude opakovat; bylo to jako droga, hnací motor, kdy jsem na nic nehleděl a zcela mě to pohltilo. Žil jsem jen pro tu práci.“
Přestože se podle svých slov snažil o sebe dbát a sportovat, jednoho dne se takříkajíc zdravotně zhroutil. „Za ty roky nakumulovaného stresu jsem měl napadenou slinivku zánětem, takže jsem po několika dnech strávených v nemocnici, upadnul na více než dva měsíce do kómatu,“ pokračuje ve vzpomínání s tím, že se úplně odpojil od tohoto světa. To, co prožíval ve stavu kómatu, si ovšem velice přesně pamatuje. Jaké jsou jeho zkušenosti se světlem na konci tunelu? Jak se cítí člověk, který se po dvou měsících probere z kómatu? A co mu tato životní lekce dala?
Zdroj a foto: Prima
