Příležitostné cestování MHD může být někdy docela zábava. Tedy pokud zrovna nejste účastníky nepopulární odpolední špičky nebo aktéry nepříjemné tlačenice v tramvaji, co už minimálně dvakrát přešvihla svůj doporučený počet míst k stání.
Mám teď na mysli pohodovou jízdu tak akorát zaplněným vagónem pražského metra nebo relativně příjemnou projížďku městským autobusem se záměrem:
Dívat se kolem sebe
V takové chvíli si striktně zakazuji připojit se k té docela početné skupině cestujících, s nimiž je vážně těžké navzájem si vyměnit pohled. Jejich oči jsou totiž po většinu času zabořeny do rozsvícených displejů mobilních telefonů, tabletů nebo jiných elektronických zařízení. A ať už v tu chvíli řeší jakkoli (ne)důležitou věc, je víc než jasné, že příslovečný přítomný okamžik jim zrovna tak trochu uniká. Jsem si stoprocentně jistá, že pokud byste se jich krátce po vystoupení z vozu zeptali například na to, jakou barvu měla bunda jejich souseda, případně zda ten soused nebyla náhodou sousedka, převážná část ze zmiňovaných (ne)přítomných by vám na vaši otázku nedokázala uspokojivě odpovědět.
To ale v tuto chvíli není až tak důležité. Jde o jakýsi fenomén posledních let, neúprosnou realitu a více méně přirozenou daň dnešní, elektronikou přesycené, době.
Životní pocit
Co mě ovšem v takových chvílích ohromně baví, je nenápadné sledování jednotlivých cestujících. Na základě jejich výrazů, spontánních gest a celkové nonverbální komunikace pak popouštím uzdu vlastní fantazii a dovoluji svým myšlenkám proudit libovolným směrem. Často se následně přistihuji v opakujících se úvahách na téma štěstí, resp. životní pocit.
V duchu hádám, jak se člověk, na kterého právě upírám svou pozornost, má. Zda je ve svém životě spokojený, co asi prožívá; čím se trápí, co je pro něj důležité. Baví mě číst si v lidských tvářích. Potkají-li se přeci jen naše oči, usměji se a čekám, zda mi dotyčný stejným způsobem oplatí.
Nevěřili byste, co s lidmi a jejich výrazy, dokáže jeden takový nečekaný úsměv, udělat!
Přísná profesorka matematiky se rázem promění v laskavou tetičku a z trochu nudně vyhlížejícího úředníka je rázem veselý chlapík s jiskrou v oku.
V souvislosti se štěstím jsem nedávno narazila na zajímavý termín. Jde o tzv. index štěstí, resp. hrubé národní štěstí. Jde o koncept, který se snaží vyjádřit míru kvality lidského života a rozvoje společnosti pomocí obecnějšího ukazatele, než jakým je hrubý domácí produkt.
Nezní vám to trochu podivně?
Zemí, která s tímto pozoruhodným termínem poprvé v roce 1972 přišla, je Bhútán. Malý vnitrozemský stát, rozprostírající se v jižní Asii. Asi vás nepřekvapí informace, že měřítka štěstí se národ od národu liší, podobně jako pravidla, jimiž se lidé v jednotlivých zemích řídí.
Nicméně např. délka života, bezpečnost, vzdělání, zdravotní péče nebo třeba štědrost spoluobčanů jsou některými z obecných ukazatelů, na jejichž základě se zmiňovaná míra štěstí následně určuje.
Když jsem si dohledávala podrobnější informace, zjistila jsem celkem potěšující skutečnost; Česká republika si stojí překvapivě dobře a rok od roku se údajně zmiňovaný index štěstí zvyšuje. Zajímavým, nicméně ne až tak překvapivým zjištěním je, že od určitého bodu naplnění materiálních potřeb, míra štěstí už dále neroste.
Zaměřeno na jednotlivce
Ano. Hrubé národní štěstí je jistě veskrze zajímavý ukazatel. Ale právě už samotný název prozrazuje, že jde o záležitost poměrně obecnou, za kterou se může ledacos schovat. Já se ale ve svých úvahách na téma štěstí – a to nejenom během zábavného cestování s cílem dívat se okolo – zaměřuji na jednotlivce, nikoli na skupinu.
Zaměřuji se i na sebe a svou míru osobního štěstí, bráno samozřejmě z pohledu velice subjektivního, s měřítky jen těžko slovně definovatelnými. A ať už přemýšlím o sobě, svých nejbližších, anebo o lidech z autobusu, pokaždé dojdu k více méně podobnému závěru:
Hrubé národní štěstí je jedna věc. Ta ovšem s tím osobním, vnitřním a zcela intimním pocitem spokojenosti nemá až zase tolik společného. Přesněji řečeno – jsme-li v životě v souladu se sebou sama a dokážeme najít životní rovnováhu, pak sami sebe budeme zcela přirozeně považovat za šťastné. Nezávisle na tom, na jakém žebříčku hrubého národního štěstí se aktuálně nachází země, ve které žijeme.
A pak, až se potkáme třeba na lince B pražského metra, usmějeme se na sebe a tím úsměvem –možná – nakazíme i ostatní účastníky městského provozu.
Spoustu hezkých dnů s vysokým indexem osobního štěstí přeje Lea Raif.
Autorka úvahy: Lea Raif
